FRÍSKO

–

JIŽ DESÁTÁ VÝMĚNA!

11. 10.–18. 10. 2006

 

 

Výměnný program GFP s naší partnerskou školou MARNE COLLEGE v nizozemském Bolswardu dosáhl již úctyhodného čísla. Od roku 1992, kdy se uskutečnily naše první kontakty, a od podzimu roku 1993, kdy se uskutečnila první návštěva našich studentů u našich partnerů, se studenti obou škol osobně setkali v rámci vzájemné výměny již po desáté!

Po loňském školním roce 2005–2006, kdy pro malý zájem našich studentů přijeli v září 2005 pouze Holanďané k nám (přičemž vzájemnými futsalovými utkáními s chlapeckým a dívčím družstvem našich studentů byl zahájen provoz naší nové moderní sportovní haly), se opět vlna zájmu o naše partnery pozoruhodně a zaslouženě pozvedla i díky lepší propagaci, při níž pomohli i naši absolventi, kterým výměna dala pro život neocenitelné zkušenosti.

Tentokrát se kromě našich 28 studentů účastnil zájezdu při takto významné příležitosti osobně i ředitel GFP Mgr. Aleš Jinoch, aby jako vůbec první hlava naší školy na vlastní oči viděl a posoudil, čím konkrétně pro naše studenty je takováto výměna prospěšná.

 

 

Naší první zastávkou na cestě do Holandska bylo jako posledně krásné historické německé město Osnabrück, rodiště spisovatele Ericha M. Remarqua. Byl nádherný říjnový den, když jsme zaparkovali poblíž osnabrückého dómu. Pochopitelně jsme zamířili Remarquovu muzeu, které od dómu není daleko. Na cestě k němu nelze minout městskou radnici, kde byl v roce 1648 podepsán vestfálský mír a tak ukončena třicetiletá válka. Jak je vidno ze dvou následujících fotografií, obzvláště té druhé, utrpěl Osnabrück velmi těžce spojeneckým bombardováním za druhé světové války. Budova radnice, jak hlásá cedulka upevněná na její zdi, musela být obnovena.

 

 

 

 

Remarquovo mírové centrum je dům nejvíce vpravo. Patří místní univerzitě a vstup je zdarma, neboť expozice má sloužit vzdělávání všech. Zájemci o výklad se mohou předem ohlásit a objednat si prohlídku v němčině, angličtině nebo ruštině. My jsme to bohužel netušili, a tak naše prohlídka skončila poměrně brzy. Exponáty v muzeu byly popsány a komentovány v němčině, kterou naši studenti příliš dobře nevládli, a tak to poměrně brzy „vzdali“. Škoda, ale příště už budeme moudřejší.

 

Na prvním ze dvou následujících obrázků vidíme spisovatele E.M. Remarqua z doby, kdy jako morální autorita už byl zasloužilý a slavný, na druhém pak jeho posmrtnou masku.

 

 

 

 

Naše studentky odpočívají po cestě na lavičce poblíž Remarquova muzea. I naši studenti si z nich vzali příklad, jak vidno z následujícího obrázku. Zato pilný pan ředitel Jinoch jako pedagog, historik a již rozumný dospělý člověk nemarnil čas a kochal se krásnými příklady místní architektury, jak plyne z obrázku přespříštího.

 

 

 

 

Ale dost již bylo Osnabrücku, jakkoli byl krásný, našim hlavním cílem byl přece jen Bolsward! Tady už jsme na místě, přímo před moderní budovou naší partnerské školy Marne College. To bylo 12. 10. pozdě odpoledne. Jako vždy panovalo trochu napětí, jakpak nás asi hostitelské rodiny přijmou?

 

 

Obavy a napětí se brzy rozptýlily, na uvítanou nám hostitelé ve škole připravili malé občerstvení a přijetí bylo milé a srdečné. První osobní seznámení bez problémů proběhlo a postupně se naši studenti začali se svými hostiteli vytrácet do svých nových dočasných domovů.

 

Další den, 13.10., byl věnován prohlídce školy a Bolswardu. Jak vidno z následujících dvou obrázků, naši studenti se účastnili aktivně vyučování spolu s Holanďany, porovnávali holandský vyučovací proces s naším a pokoušeli se spolu s holandskými studenty řešit problémy, které před ně ten den stavěli klidní a trpěliví vyučující.

 

 

 

 

Tato fotografie není pozoruhodná pouze tím, že se hodiny anglického vyučování v jednom z nižších ročníků Marne College účastní naše studentka Radka Matěková (v červeném tričku téměř uprostřed) se svou hostitelkou Anne Posthumus. Pohlédněte zcela vlevo na mladou holandskou vyučující! Co je na ní nápadného? Inu, především to, že na sebe prozradila, že na jaře v roce 1994 coby studentka tehdy ještě Gymnázia Tituse Brandsmy, dnes Marne College v Bolswardu, byla účastnicí první studentské výměny mezi našimi školami! Kromě obligátního „jak ten čas letí“ napadají člověka i jiné, hlubší věci o tom, jak společné zkušenosti a zážitky napomáhají sbližování lidí, a také o tom, kdo tuto myšlenku sice neobjevil, ale kdo jí ze své vlastní vůle a iniciativy celou dobu pevně a energicky sloužil: Bert Colly, svérázný, nezlomný, vynalézavý a podnikavý Holanďan, který svou dynamičností dokázal rozhýbat stojaté vody bolswardské a ještě stojatější vody neratovické a osobně sblížit již nejméně tři sta lidí z obou stran, jejich rodinné příslušníky nepočítaje! Tohle je živá evropská integrace v praxi, z níž naši a nejen naši mladí lidé jako studenti těží pro svou budoucnost!

 

 

A tady ho máme, Berta Collyho (vlevo), průkopníka výměnných programů, vyučujícího zeměpisu a sociologie (už jeho zaměření leccos napovídá!) ve společnosti kolegy z Marne College, Shannyho van der Heide, profesora matematiky a nejstatečnějšího hostitele výměnného programu v jeho historii. Shannyho dcera se účastnila výměny v letech 2000–2001, kdy také v Holandsku řádila epidemie slintavky a kulhavky dobytka. Frísko je převážně zemědělský kraj. Řada hostitelů našich studentů byly logicky farmářské rodiny, které kvůli uvedeným potížím odřekly svůj původní závazek hostin naše studenty. Shanny se projevil jako skutečný přítel v nouzi: ubytoval ve svém domě čtyři (!) naše studenty! Člověka při pohledu na oba tyto obdivuhodné Holanďany nemohou nenapadnout slova, která J.R.R. Tolkien, autor Pána prstenů, vložil do úst čaroději Gandalfovi: „Ve světě působí i dobré síly.“ A také: „Můžeme sami rozhodnout o tom, co uděláme s časem, který nám byl dán.“

 

Následující dva obrázky jsou z ředitelny Marne College: Pan ředitel Jurjen Hiemstra přijímá a věší na stěnu dar GFP k příležitosti 10. uskutečněné výměny mezi našimi školami a posléze si s našim panem ředitelem Alešem Jinochem podávají ruce na znamení dalšího pokračování našich těsných kontaktů!

 

 

 

Tentýž den odpoledne po prohlídce školy následovala procházka po městě a návštěva místního malého pivovaru „Us Heit“ , kde se vyrábí speciální pivo v malém množství , aby nabídka na trhu byla co nediverzifikovanější. Majitel pivovaru a šéf firmy nás provádí svým chrámem.

 

 

Součástí pivovaru je i místnost pro posezení a pro případné ochutnání místního produktu. Nizozemsko je země známá svou šetrností a střídmostí, a tak není překvapivé, že pivo se tam smí konzumovat od 16 let věku. Avšak na rozdíl od naší země znamená pro Holanďany jedno pivo poloviční dávku, tedy jen čtvrtlitr, a při jejich vrozené disciplinovanosti a umírněnosti je pro ně nemírné pití, nedej Bože opilost, velmi zahanbující neslušností a velmi pohoršujícím společenským pokleskem. Co kdyby si z nich vzali příklad někteří naši páni poslanci?

 

Proto také někteří studenti v místnosti pro posezení bez obav ochutnali místní produkt, aniž by došlo k újmě na zdraví či pověsti.

 

 

 

 

Copak nás čekalo další den, v sobotu 14. října? Nic menšího, než větrný mlýn, symbol Nizozemska, zařízení, které tuto zemi díky důvtipu jejích občanů pomohlo vytvořit! A tak dodnes tyto typické, rázovité, krásné a precizně sestrojené mechanismy vévodí svému okolí a dodnes připomínají úsilí, dřinu, ale hlavně bystrý rozum a vytrvalost předků, díky nimž dnešní Nizozemci mají pevnou půdu pod nohama! „Bůh stvořil svět, ale Holandsko stvořili Holanďané!“ To jsou pravdivá slova Holanďanů o sobě samých, slova, která dřívější generace naplňovala hrdostí a která dnešní generaci zavazuje k tomu, aby se nenechala zahanbit.

 

Tam, kde je dnešní Nizozemsko, bývalo dříve mělké mořské dno, v lepším případě močály či les a vítr. I to stačilo. Nizozemci dokázali vytěžit i z takovéhoto minima. Zapřáhli vítr, kterým vyhnali vodu za hráze a nepustili ji zpět.

 

Nicméně větrné mlýny bylo možno využít i jinak než pouze jako čerpadla. Holandsko, jakkoli malá země, se stalo námořní velmocí díky stavbě lodí. K tomu bylo zapotřebí přesně zpracované dřevo. A takové bylo možné získat ve větrných mlýnech, které místo odčerpávání vody z podmáčených pozemků pracovaly jako pily. My jsme navštívili jeden takový, který dodnes funguje tak, jak fungoval před desítkami a stovkami let. Řeže stále kmeny na fošny. Jeho mechanismus je třeba vzhledem k dnešním požadavkům zastaralý a pomalý, avšak navzdory svému stáří obdivuhodně propracovaný a přesný. Nejde jen o to, kmeny rozřezávat, ale také je patřičnou rychlostí posouvat vstříc pilovým listům, k čemuž je síla větru rovněž důmyslně využita.

Mlýn na studenty udělal velký dojem, ale studentská duše bývá nepokojná a těkavá, a tak se musí stále řítit dál za dalším dobrodružstvím a zážitky!

 

 

 

 

Zde vidíme jedno z řezacích loží ve mlýně spolu s pilovými listy. Železné ozubené kolo vlevo je součást neméně důležitého zařízení, které obstarává posun řezaných kmenů vpřed, a to „závratnou“ rychlostí asi 2 centimetry za minutu. Pomalu, ale jistě!

 

A co když vítr nefouká? Inu, on většinou fouká, ale když ne, musí se počkat, až se zase nějaký zvedne, a pak, aby se dohnal výpadek ve výrobě, se musí řezat třeba i v noci!

 

 

Ještě tentýž den kolem poledne jsme dorazili do velkého holandského univerzitního města Groningen, kde jsme navštívili muzeum moderního výtvarného umění, jehož extravagantní budova připomínající výtvory rakouského architekta Hundertwassera, jako by se svou konstrukcí a zjevem rozverně pošklebovala klasické architektuře, hostí expozice obrazů, fotografií, plastik, menších soch, ale i starého vzácného čínského porcelánu. Fotografování uvnitř bylo omezeno, a tak jsme to moc nezkoušeli.

 

 

Alespoň něco jsme z budovy groningenského muzea vyfotografovali, a sice moderní komplex s autobusovým a z opačné strany i železničním nádražím. Jak vidno i z předchozího snímku, voda je v Holandsku všudypřítomná. Holanďané se s ní dokázali vyrovnat a také ji využít k dopravě i okrase.

 

 

V neděli 15. října byl v programu volný den, kdy místo učitelů zařídily program pro své hosty hostitelské rodiny. Protože pan ředitel Jinoch byl v Bolswardu poprvé, bylo také vzhledem k jeho přání velmi snadné pro něho nedělní program připravit. Uklidňující procházka po malebném městečku byla jako pohlazení po duši, do které se však také trochu vkrádala lítost z vědomí, že naše města a městečka, jakkoli se za 17 let od sametové revoluce znatelně změnila k lepšímu, mají ještě co dohánět.

 

Bolsward je dnes asi desetitisícové městečko s krásnými zákoutími, jako je třeba toto na snímku. Přesto má velikou dominantu, protestantský kostel sv. Martina, která spolu s druhým, katolickým kostelem tvoří zajímavé panoráma viditelné na fríských rovinách na velké vzdálenosti. A pročpak tak veliký kostel? Inu, Bolsward dříve býval bohatý mořský hanzovní přístav a obchodní středisko pro své okolí. Dnes už přístavem není, protože Holanďané od něj během století moře „odehnali“ hezkých pár kilometrů daleko.

 

Na dalších dvou obrázcích je vidět místní katolický kostel a znovu ještě protestantský „Martinikerk“, které pěkně zapadají do svého okolí.

 

 

 

 

Jedno ze zákoutí Bolswardu, které připomene Benátky. Je stejně zajímavé, že Benátky díky své síti městských vodních kanálů slouží jako vzor pro přirovnávání podobných míst, ačkoliv leckterá holandská města se jim svou sítí „grachtů“ vyrovnají, pokud je rovnou nepředčí, jako třeba Amsterdam, jak bude patrno dále.

 

 

Na cestě k bolswardské radnici.

 

 

Pondělí 16. října nás zastihlo v Amsterdamu na projížďce po jeho kanálech. Bert Colly dává spokojeně najevo, že se vše daří perfektně podle plánu. Ještě před tím tentýž den před tím jsme byli na prohlídce v amsterdamském muzeu slavného holandského malíře Vincenta van Gogha. Tam je však pochopitelně přísně zakázáno fotografovat, a tak odtamtud nemáme žádnou fotodokumentaci. ˇ

 

Projížďka po kanálech byla za krásného říjnového počasí velmi pěkná a navíc jsme při ní slyšeli komentář v češtině!

 

Naši studenti si to pochopitelně užili. Jak se říká, je lépe jedenkrát vidět, nežli stokrát slyšet.

 

 

 

 

 

 

Vyhlídkový člun nás nesl po grachtech, které se táhnou středy amsterdamských ulic místo vozovky, čímž se nám nabízely zajímavé pohledy na okolí ze žabí perspektivy. K vidění byly krásné domy někdejších bohatých amsterdamských obchodníků, z nichž někteří si postavili dokonce paláce.

 

Na následujícím snímku je ten nejkrásnější patřící jednomu z nejbohatších.

 

Po něm následuje starý amsterdamský most přes řeku Amstel, který pro místní obyvatele znamená totéž, co Karlův most pro Pražany.

 

 

 

 

S amsterdamskými kanály jsme se rozloučili pohledem na nádhernou repliku historického holandského korábu kotvící uprostřed města.. Pro zajímavost, stavěli ji vězni odsouzení v Nizozemsku za trestné činy, a to proto, aby svou dobu odnětí svobody strávili aktivním konáním něčeho tvůrčího, užitečného a smysluplného místo povalování u televize.

 

Jistě dobrá inspirace pro naše zákonodárce a naše ministerstvo spravedlnosti! Jestlipak o takovémto příkladu některý příslušný činitel ví?

 

Po volném rozchodu následovala večer výborná večeře v jedné z italských pizzerií, rychlý přesun večerním Amsterdamem k autobusu a návrat do Bolswardu.

 

 

 

 

Předposlední den našeho pobytu, úterý 17. října, byl věnován zajímavému a ne až tak příliš náročnému sportu, soutěži v místní hře, které Holanďané říkají „boerengolf“, sedlácký golf. Místní rovné pastviny, možnost využít prostor i čas při pasení ovcí a holandská povaha, která má odpor k lenošení, daly vzniknout této variantě golfu, při níž se užívá míček s větším průměrem a hůl, jejíž zakončení má tvar holandského dřeváku.

 

Počasí bylo krásné. Vzrušení a soutěživost všechny pohltily. Zahrál si dokonce i sám pan ředitel.

 

 

 

 

 

 

Na naše soutěžení se přišel podívat i redaktor místních novin pan Jan Vijver. Pořídil nějaké snímky, poptal se na naše dojmy a již po desáté mohl v místním listu uveřejnit zprávu o našem výměnném programu. I my jsme zaslali zprávu a fotografie do Neratovických listů.

 

Mezi tím na pastvině, kde se zápasy odehrávaly, odbývaly běžné práce patřící k jejich provozování, a to čištění odvodňovací strouhy a sklizeň sena (ještě v říjnu!).

 

Kromě toho si mohl ten, kdo chtěl, prakticky vyzkoušet skok o tyči přes struhu tak, jak to běžně praktikují holandští farmáři, aby si zkrátili čas potřebný pro přecházení na sousední díly. Náš student Matěj Bukovský měl dost kuráže a obratnosti k tomu, aby do dobře zvládl a také to několikrát úspěšně předvedl!

 

 

 

 

 

 

A to už se náš pobyt chýlil ke konci. Tento snímek pocházející z odpoledne předposledního dne našeho pobytu v Holandsku představuje vodní bránu, dominantu a symbol fríského města Sneek. Toto město je větší než Bolsward (má asi 35 000 obyvatel), leží asi 15 kilometrů od Bolswardu a stalo se panu řediteli Jinochovi a mě přechodným domovem. Pan ředitel Jinoch se na tomto snímku také nachází. Kdo se podívá na obrázek zevrubněji, určitě jej objeví! Přihořívá!

 

 

A nastala středa 17. října, den rozloučení a našeho odjezdu domů. Máme tu poslední společnou fotografii všech účastníků výměny. Rádi dáváme na vědomí, že se výborně vydařila a všichni naši studenti byli spokojení. Holandští hostitelé, obzvláště jejich rodiče, jimž za to patří velké uznání, nám vytvořili velmi příjemné prostředí a budeme jim mít co oplácet v květnu 2007, až přijedou k nám. Nesmíme se nechat zahanbit!

 

Ještě posledních pár slov a pak už tradá domů! Autobus od firmy Nerabus je připraven k odjezdu. Nesmíme proto zapomenout poděkovat našim řidičům, panu Štěpánovskému a panu Rebecovi, kteří se nám starali o dopravu a díky nimž jsme se vždy dostali včas tam, kde jsme potřebovali být. Díky a hodně šťastných kilometrů!

 

 

 

 

 

 

Stejně jako posledně jsme se při zpáteční cestě zastavili ještě v historickém Lipsku, abychom spatřili někdejší působiště barokního skladatele a varhaníka Johanna Sebastiana Bacha, chrám s. Tomáše, který dodnes denně žije jeho odkazem. Nachází se nedaleko budovy lipské radnice, která naší skupině tvoří docela pěkné pozadí. Jak je ale vidět, v jejím okolí stále ještě probíhají stavební práce.

 

 

Chrám sv. Tomáše, Bachovo působiště, na poněkud zšeřelém obrázku. Měli jsme naspěch, nebyl čas hledat vhodnější stanoviště, a tak bylo nutno fotografovat proti zapadajícímu slunci, jehož jasný odlesk je na snímku dobře vidět.

 

Byli jsme uvnitř, ale bohužel jsme přišli po 18. hodině a tudíž nevhod. Měli jsme možnost slyšet varhaní hudbu, po ní však k našemu překvapení následovalo několik přednáškových vystoupení věnovaných významu lipské univerzity. Naše přítomnost v chrámu byla nepatřičná, a tak při první příležitosti, kdy prostory chrámu opět dočasně ovládla zvučná varhaní hudba, jsme sv. Tomáše spěšně opustili.

 

Nějakou dobu jsme ještě v Lipsku věnovali občerstvení před posledním úsekem cesty domů v rozsáhlé budově lipského nádraží. Ta se fotografovala dobře, protože se, podle Švejkovy poučky, nehýbá.

 

I historická parní lokomotiva, kterou jsme tam posledně objevili, byla na svém místě.

 

Stejně jako posledně jsme domů dorazili ještě tentýž den před půlnocí. Nová dálnice přes bývalé východní Německo cestu výrazně zkracuje, čehož při příští, jedenácté školní návštěvě Holandska určitě využijeme!

 

 

 

 

Na úplný závěr místo podpisu ještě autorův portrét.

 

Tak jako v předchozích případech je třeba dodat to hlavní: Tato obrázková reportáž je z největší části určena pro naše studenty a jejich rodiče. Není jen dokumentací našich zážitků z cesty do Nizozemska, ale také pozváním dalších našich studentů a jejich rodičů k účasti na konání další výměny!

 

Holandská nabídka našim studentům je stále otevřená!

 

Díky finančním dotacím vyčleněným pro tyto účely, které máme možnost čerpat od krajského úřadu, je účast pro každého našeho studenta dobře dostupná.

 

Překonejme pohodlnost a domabylství, protože doma za pecí se ještě nikdo ničemu novému nepřiučil a nic nového nepoznal. Pojďme poznat Západ , k němuž vzhlížíme, zblízka, pojďme jako mladí Evropané poznat zblízka své spoluobčany, své vrstevníky!

 

Pojeďme se otrkat, je to vklad pro budoucnost! Dvě stě padesát absolventů a desítky současných studentů naší školy to už dobře vědí!

 

 

K účasti na dalších výměnách vás zvou Bert Colly, Aleš Jinoch a Luboš Renka.

 

-o-o-o-o-o-