FRÍSKO 3. 10. 2014 – 9. 10. 2014

(PO OSMNÁCTÉ!)

Předcházející úspěšné studentské výměny mezi GFP Neratovice a Marne College Bolsward, zejména ta v předchozím školním roce, inspirovaly celkem 17 našich dřívějších účastníků k tomu, aby se pokusili vydat se s námi do Nizozemska znovu. Protože tu však byl i značný počet těch našich studentů, kteří s námi v Nizozemsku doposud nebyli, vyšplhal se celkový počet zájemců na dříve nevídaných 40, což bylo potěšující. Nicméně: Tento počet by byl velmi dobrý pro pořádání poznávacího zájezdu, zatímco pro pořádání zájezdu výměnného je to již počet více než značný a bohužel neúnosný. Přesto jsme měli snahu umožnit poznávání Nizozemska, jeho života a kultury co největšímu počtu našich studentů, a proto jsme začali s nizozemskou stranou jednat o tom, jaký počet by byl pro ni ještě přijatelný. Díky pochopení ze strany Holanďanů nakonec bylo možné zorganizovat tentokrát výměnu pro 30 studentů z každé strany. Celkový počet všech studentských účastníků tedy narostl na 60 a spolu s 2 profesory z každé strany až na 64. To znamenalo jednu zásadní věc týkající se naší přepravy – zajistit autobus pro takto velký počet. V tomto ohledu nám ochotně vyšla vstříc firma Gumdrop, která nám za opravdu příznivou cenu poskytla tento krásný patrový autobus značky SETRA, která patří mezi špičku:

 

Tak jako snímek předchozí pocházejí i tři následující snímky z našeho tradičního německého místa odpočinku, tedy z dálničního odpočívadla jménem Börde poblíž Hannoveru. Byl pátek, 3. října 2014 a jak je vidět, počasí bylo krásně slunečné a teplé:

 

 

Pěkné počasí vydrželo celý den. A protože 3. října je v Německu svátek, neboť Němci slaví Den sjednocení, byly dálnice téměř prázdné, takže se nám jelo jak po másle:

 

Výhledy z oken našeho autobusu byly často pěkné, …

 

 

 

 

 

 

… zatímco v autobuse, jak už to bývá, panovala nálada poměrně lenivá:

 

 

 

Ale všechno má svůj konec. Do Bolswardu jsme dorazili bez problémů podle plánu kolem šesté večer, takže nastalo velké hemžení:

 

 

Profesor Bert Colly se vítá s naší profesorkou Markétou Čemusovou, která se ujala funkce druhého pedagogického dozoru. Jako zdatná cyklistka byla obzvlášť při praktické realizaci těch našich exkurzí, kde dopravním prostředkem bylo jízdní kolo, platnou a důležitou pomocnicí!

 

 

Naše zavazadla na čas zůstala ve vestibulu budovy holandské školy, …

 

 

… zatímco krátké občerstvení a uvítání se odehrálo ve sborovně. Holanďané se tu inspirovali našim nápadem z poslední výměny z dubna 2014, kdy jsme je uvedli do naší společenské místnosti namísto do školní jídelny. Sice nám bylo poněkud těsněji, ale tohle větší fyzické přiblížení přineslo více vzájemné komunikace mezi našimi a holandskými studenty, tedy i větší a rychlejší vzájemné sblížení duševní:

 

 

 

 

 

 

 

Tohle první setkání mělo se podobalo ještě v jedné věci dubnovému setkání našich a holandských studentů v naší společenské místnosti v budově GFP: Po rozchodu účastníků do rodin nezbyl na místě nikdo ze studentů, kdo by pomohl s úklidem po občerstvení. Opět to zbylo na profesory. Tuto věc musíme, jak jsme si předsevzali, příště doladit!

 

-o-o-o-o-o-

 

A tady jsme už střihem v následujícím dni. Byla sobota 4.10.2014 a my se tu již pohybujeme v oblasti fríské přírodní rezervace Appelscha, kde nás čekaly dopoledne hry a odpoledne sportovní aktivity:

 

 

 

 

Celé místo má charakter jakési písečné polopouště, která však nevznikla čistě působením přírody, ale lidskou činností. Místní obyvatelé kdysi v těchto místech vytěžili stromy na dřevo. Zdejší přírodní podmínky však přirozené obnově lesa příliš nepřejí, není nemožná, ale trvá velmi dlouho také vlivem skutečnosti, že je tu písek, v němž se vláha špatně drží. Zdejší jezírko vděčí za svou existenci jílovému podloží, které, jak dále uvidíme, není všudypřítomné:

 

 

 

Les by tu s lidskou pomocí bylo možné obnovit, ale zvláštní tvářnost tohoto místa je přitahuje mnoho návštěvníků. Lidé sem často vyjíždějí do přírody, aby si tu odpočali od pracovního stresu a strávili tu v klidu část svého volného času. Tak jsme tu i my se svými hostiteli otiskli své šlépěje, pokochali se zvláštní krásou tohoto místa a zahráli si tu pár her, které prolamují led mezi lidmi a sbližují je:

 

 

 

 

 

Děti zdejších výletníků si tu na písčité pláni postavily ze suchých větví přístřešek:

 

 

 

 

 

 

Po společné fotce na písčinách následovala polední pauza a po ní přišla na řadu další aktivita v oblasti Appelscha – lezení v místním lanovém centru, střelba z luku a slaňování z věže.

Základem vší bezpečnosti je dodržování bezpečnostních pokynů, spolehlivé vázání a jeho správné používání. Bezpečnostní instrukce probíhaly sice v angličtině, ale byly velmi důkladné a názorné, takže je nešlo nepochopit. Kromě toho si každý vše potřebné prakticky vyzkoušel a instruktoři se případně věnovali účastníkům také individuálně:

 

 

 

 

A pak, podobně jako loni, se šlo na věc. Studenti se rozdělili na tři skupiny. Jedna šla cvičit lukostřelbu, další se pak vydala slaňovat věž a poslední se pustila do zdolávání lanové stezky mezi zemí a korunami místních vzrostlých stromů. Po výstupu na visutou plošinu si bylo možné zvolit dvě trasy, …

 

 

… lehčí a těžší. Všichni studenti si neohroženě zvolili tu těžší a šlo jim to dobře:

 

 

 

Je třeba se stále jistit a mít všechny zajišťovací prvky ve správné poloze.

 

 

Vyžaduje to soustředění. Je to také zvýšený nápor na ruce, protože prvky tvořící visutou stezku jsou vratké a ruce musí dolaďovat rovnováhu těla, kterou nohy nejsou schopny za daných okolností poskytnout:

 

 

 

I přese všechno bezpečné zajištění se mysl vzpírá a nechce tělu dovolit, aby se vrhlo do prázdna:

 

 

 

 

Na visuté stezce se vystřídala naprostá většina ze všech 60 našich a holandských studentů. Přesto počet případů, kdy student nějaký úsek nezvládl a zůstal zavěšený za své jištění na laně mezi stromy, byl nižší nežli počet prstů na jedné ruce.

Následující snímek však zachycuje okamžik, kdy jedna ze studentek přejíždí po laně z jednoho visutého stanoviště na druhé. Tento pokus dopadl úspěšně, stejně jako naprostá většina ostatních:

 

 

 

 

 

 

 

Na jiném místě probíhal nácvik lukostřelby. Přes svou relativní zastaralost luk nikdy nepřestal být nebezpečnou zbraní, a tak účastníky bylo třeba předem řádně vyškolit:

 

 

Terče jsou nachystány:

 

 

K střelbě připravit …

 

 

… a spustit!

 

 

 

 

A třetí stanoviště se rozkládalo okolo dřevěné slaňovací veže:

 

 

Tudy se bude slaňovat dolů:

 

 

A už to jede!

 

 

 

¨

 

Nálada je lehce napjatá, ale dobrá a odhodlaná. Nebezpečí nehrozí:

 

 

Visutá stezka byla ale stejně ze všeho nejatraktivnější, a tak vzniklo ještě pár snímků z ní:

 

 

 

-o-o-o-o-o-

 

Následující snímky už pocházejí z brzkých dopoledních hodin pondělí 6. října 2014. Právě jsme vystoupili z našeho autobusu poblíž Centrálního nádraží v Amsterdamu …

 

 

… a rozhlížíme se, kudy se vydáme dál:

 

 

Kousek od místa, kde jsme vystoupili, se nachází půjčovna žlutých jízdních kol, která jsme téměř celý den používali pro své přesuny po městě:

 

 

 

 

Byl to pro nás zpočátku nezvyk, pohybovat se v poměrně hustém místním provozu na bicyklech, na jejichž konstrukci jsme nebyli zvyklí, ale v Amsterdamu se jezdí pomalu a ohleduplně, takže jsme se do své bikerské role postupně vpravili. Protože všech studentů bylo dohromady šedesát, rozdělili jsme se na dvě česko-holandské skupiny po třiceti. Během dne jsme střídavě navštívili turistům zpřístupněnou část pivovaru Heineken a Dům Anne Frankové. Naše skupina přijela nejprve k budově světoznámého pivovaru.  Právě čekáme, až nás vpustí dovnitř:

 

 

 

 

A nyní už vevnitř jsme! Díváme se na velké fotografie zakladatelů firmy Heineken, která se díky komerční obratnosti svého managementu rozrostla v mohutnou nadnárodní společnost. Není pro to divu, že její předposlední majitel a šéf Freddy Heineken obdržel za své obchodní úspěchy, které přinesly a přinášejí na daních hezkých pár miliard eur do státní pokladny, vysoké státní vyznamenání od nizozemské královny:

 

 

A zde jsou jeho předchůdci …

 

 

… tvůrce kvasnic a chuti piva Heineken Dr. H. Elion, …

 

 

 

… Freddy Heineken ve svých mladších letech, …

 

 

… a jeho dcera a současná vlastnice firmy Charlene de Carvalho-Heineken. Shodou okolností její matkou byla Američanka Lucille Cummins, dcera amerického výrobce whisky ze státu Kentucky. Výroba a prodej alkoholu jsou vysoce výnosné, lidé rádi utrácejí peníze na své slabosti. A tak je paní Charlene v současné době nejbohatší ženou v Nizozemsku.

 

 

Směr prohlídky nás vede do místnosti, kde nás personál stručně seznamuje se základními výrobními surovinami, ..

 

 

… načež vcházíme do historické, dnes už nefunkční varny:

 

 

Velikost varných kotlů je vskutku úctyhodná:

 

 

 

Učte se holandsky!

„RMUTOVÁCÍ KÁĎ Č. 2. OBSAH 381 HL“ !

 

 

Dostáváme ochutnat chlazenou sladinu, tedy vývar ze sladu vzniklý po tzv. „rmutování“. Někomu chutná, někomu ne:

 

 

Od kotlů ze staré varny se nám nabízí výhled na ulici, kde parkují naše žluté bicykly:

 

 

Z přízemí se k našim nosům line pach koní a hle, tu jsou, v historických stájích z dob kdy se pivo ještě rozváželo z pivovaru ke spotřebitelům pomocí koňských povozů, ostatně jako tomu bývalo leckde jinde ve světě:

 

 

 

A to jsme se promítací místnosti, kde nám byla předvedena animace výroby zázraku jménem Heineken, přesunuli do míst, kde byla zletilým povolena jeho konzumace. Stáčení moku do sklenic, jeho pěnění, barva a průzračnost  i samotná konzumace byly doprovázeny důkladným vymýváním mozků všech konzumujících. Personál v této části expozice má za úkol jediné – vypálit návštěvníkům do mozku, že jedině Heineken je to nejlepší pivo, i když tomu tak ve skutečnosti není. Člověku těch pracovníků musí být až líto z toho, že jejich životním povoláním je dennodenně přesvědčivě klamat a neustále na stejné profesionální úrovni opakovat stále tatáž klamná slova. Ale kdoví, třeba jim věří a třeba jsou i ochotni nechat se pro Heineken rozkrájet. Tak či onak, bez peněz se v našem typu společnosti žít nedá a kde je dobře placená práce, tam musí být profesionalita a loajalita.

 

Z našeho hlediska je Heineken pivo chuťově naprosto průměrné. My Češi o tom víme své, obzvláště milovníci piva krušovického, kterýžto pivovar přešel právě do vlastnictví společnosti Heineken. Nicméně obchodní zdatnost, přijatelná cena, masivní marketing a ochota velkého množství lidí nechat se jím přesvědčit a naučit se pít průměrnou kvalitu místo výborné dělají svoje. Průměrně náročný či ve prospěch průměru přesvědčený spotřebitel spokojeně popíjí svůj průměr a Heineken bohatne.

 

 

Tak ahoj, Heinekene, stačilo!

 

 

-o-o-o-o-o-

 

Odpolední program byl mnohem vážnější. Týkal se nizozemské historie, a sice světoznámého fenoménu „Anne Frank Huis“, tedy „Domu Anny Frankové“ a nesmrtelného, tragického příběhu spojeného s ním. Tak v ono odpoledne vyhlížel vstup do objektu …

 

 

 

… a tak jeho okolí:

 

 

 

 

 

Naši cyklisté se už rojí:

 

 

 

A tady jsme už uvnitř objektu v přijímacím sále pro školní výpravy a nasloucháme výkladu o tragickém příběhu německého židovského podnikatele Otty Franka a členů jeho rodiny, jejichž život těžce poznamenala nacistická ideologie a druhá světová válka.

 

 

Byla to normální šťastná rodina, …

 

 

… která po přijetí norimberských zákonů v Německu emigrovala do Nizozemska. Po jeho obsazení v roce 1940 nenašla pod nacistickou správou klid ani tam. Po neúspěšném pokusu v roce 1941 odjet do USA se rodina pečlivě ukryla v zadním traktu budovy na Prinsengracht, čp. 263, jejíž přední část sloužila jako podnikatelské prostory Frankovy firmy Opekta. To se stalo v červenci v roce 1942. Zde je schéma budovy s úkrytem:

 

 

A zde je letecký pohled na ni a na její okolí:

 

 

Během skrývání, které bylo psychicky velmi náročné, si psala Anna, mladší dcera Otty Franka, deník. Na udání dodnes neznámého zrádce byl úkryt rodiny odhalen v srpnu 1944. Všechny osoby, které se tu ukrývaly, byly odeslány do koncentračních táborů. Z jejich celkového počtu osmi přežil pouze Otto Frank. Po svém návratu objevil Annin deník, který se šťastnou náhodou zachoval a po svém publikování se jako cenné svědectví o své době stal jednou z nejznámějších knih v celém světě.

 

 

Zde jsou fotografie zaměstnanců firmy Opekta …

 

 

… a zde fotografie všech osmi lidí, kteří se společně před nacisty ukrývali – rodina Otty Franka a jejich čtyři přátelé. Anna Franková je na fotografii uprostřed:

 

 

Po výkladu a před prohlídkou objektu všichni studenti společně vypracovali krátký projekt:

 

 

 

 

A protože je v ostatních prostorách Domu Anny Frankové zakázáno fotografovat, nezbývá nám než doporučit všem zájemcům,

aby se na toto smutné a varovné místo přišli podívat osobně. Rozhodně stojí za návštěvu.

 

-o-o-o-o-o-

 

Náš program v Amsterdamu měl ještě pokračování. Nejprve však bylo nutno vrátit vypůjčená kola:

 

 

 

 

 

 

Po hodinovém rozchodu a po večeři, během níž se setmělo, jsme ještě vyrazili na procházku večerním městem. Bert Colly kráčel v čele výpravy:

 

 

Zde máme noční pohled na královský palác, …

 

 

… zde na blízký obelisk, nizozemský Národní památník vztyčený obětem druhé světové války, který  mimo jiné slouží v Amsterdamu i jako orientační bod, podobně jako pomník sv. Václava či Jana Husa v Praze, …

 

 

… a zde na jednu z nesčetných amsterdamských ulic:

 

 

A tím také náš program v Amsterdamu skončil, v osm večer jsme vyrazili zpět do Bolswardu, kam jsme dorazili bez problémů kolem desáté.

Bylo toho za celý den dost, spánek byl potřebný a hluboký.

 

-o-o-o-o-o-

 

A bylo tu úterý 7.10.2015, kdy přišel na pořad program v hostitelské škole. Marne College je integrovaná škola, kde se kromě všeobecně vzdělávacích předmětů vyučují také předměty odborné a praktické. Zde je pohled na její menší, novější pavilon, který slouží právě k výuce odborných předmětů a přicházejí do něj studenti upřednostňující praktické obory:

 

 

Toto je starší a větší pavilon moderní Marne College v celé své délce, zaparkovanými bicykly podél a s Bertem Collym přicházejícím po zámkové dlažbě do místa svého poslání:

 

 

Studentů je mnoho, a tak se jako vyučovací prostory využívají i chodby. Přesto je tu klid, žádný křik a nepořádek, natož nějaké známky vandalství:

 

 

Naši studenti spolu se svými hostiteli mají připravený plán exkurzí ve vyučovacích hodinách a hostitelé nyní fungují jako jejich průvodci. My učitelé se tu tedy dlouho nezdržujeme a jdeme se podívat do druhého pavilonu pro výuku odborných předmětů:

 

 

Procházíme vrátnicí …

 

 

přicházíme do designérské dílny, …

 

 

 

… do truhlářské dílny, …

 

 

… do kovoobráběčské dílny, …

 

 

 

.. mezi budoucí automechaniky, …

 

 

… mezi budoucí ošetřovatelky, …

 

… a také mezi budoucí kadeřnice:

 

Z okna letmo vyhlížíme na hlavní pavilon Marne College, …

 

 

… ale zároveň se zajímáme o vybavení kuchařské dílny:

 

 

Vidíme přicházet naše studentky se svými hostitelkami, …

 

 

… letmo nahlížíme do tělocvičny, …

 

 

a míjíme autodílnu:

 

 

Stojíme na prosklené podlaze, …

 

 

… která má na dně zrcadlo:

 

 

A teď už jsme zase zpět v hlavní budově Marne College a upřesňujeme si, kam dál - …

 

 

… ano, dojde se tam tudy!

 

 

 

Krátce se zabydlujeme nebo jen procházíme učebnami:

 

 

 

Z oken některých školních prostor je vidět na školní koliště s unijní vlajkou vyvěšenou na naši počest:

 

 

A zde na řadě dalších snímků máme naše studenty spolu s holandskými, jak se spoluúčastní výuky v učebnách:

 

 

Hodina angličtiny se odehrává v zajímavých kulisách:

 

 

 

Při výuce anglického jazyka, která probíhala ve velké tichosti a dost teoreticky, autora této reportáže pochopitelně zajímalo,

jak se vlastně holandští studenti učí angličtinu aktivně ovládat, kdy a jak se vlastně učí anglicky mluvit:

 

 

 

 

Odpověď holandských studentek, mimochodem vyslovená velmi dobrou a plynulou angličtinou, byla dost překvapivá:

Řekly, že PÍŠÍ, ano, skutečně, PÍŠÍ různé práce v angličtině!

Psaní v cizím jazyce není rozhodně žádný ideální způsob, jak se naučit cizím jazykem mluvit!

Zakopaný pes je jinde: V Nizozemsku je angličtina už nejméně po dvě generace součástí obecného povědomí, mladí Holanďané se s ní setkávají běžně doma v televizi,

kde cizí filmy běží zásadně nedabované, pouze s titulky, pochytávají ji od svých rodičů, kteří ji ovládají, používají ji v cizině, kam s rodiči často vyjíždějí. Mladí Holanďané se ve skutečnosti naučí angličtinu chápat a používat do značné míry mimo školu. Ve škole si ji už jenom „dobrušují“. Podobnost gramatických systémů obou jazyků a určitá blízkost jejich slovní zásoby tu při učení také velmi pomáhají!

Je to situace podobná té, která panovala u nás v dobách, kdy naše země byla součástí rakousko-uherské monarchie, kde němčina, hlavní oficiální jazyk, byla také součástí obecného povědomí našich lidí.

 

 

 

 

Takže při daných možnostech, za jakých si mladí Holanďané mohou osvojovat praktickou angličtinu, si může vyučující dovolit vést výuku hodně teoreticky a procvičování praktického jazyka nemusí věnovat takové úsilí, jak je tomu třeba u nás. Rozdílnost systémů a slovní zásoby češtiny a angličtiny, dabování filmů v televizi a celkově nižší povědomí o angličtině u nás znamenají, že mladí Češi musí pro zvládání angličtiny vyvinout větší studijní úsilí. Navíc naše české prostředí má tendenci být provinciálně uzavřené a sebestředné, takže překonávání potíží při učení se angličtině bývá pro Čechy nezřídka dost perné, o nechuti namáhat se ani nemluvě.

 

 

 

 

 

Po skončení našich hospitací ve vyučovacích hodinách logicky následovala polední přestávka, v níž kromě občerstvení studenti dokončili vyhodnocení hodin, které navštívili. Zároveň obdrželi instrukce pro odpolední program:

 

 

 

Germánská pořádkumilovnost, přiznejme si, stojí výše nežli pořádkumilovnost a systematičnost naše. Jak vidět, i holandští teenageři k ní nedospívají naráz, ale postupně:

 

 

 

Když ovšem porovnáváme naše a holandské veřejné a soukromé prostory, kde se pohybují dospělí lidé, je nabíledni,

že k pořádkumilovnosti Holanďané nejen úspěšně dospějí,

ale dojdou v ní i dále nežli my! Co se týče tedy nás, musí na tomto poli

začít každý sám u sebe:

 

 

 

 

 

 

 

To odpoledne se dalo do deště, ten ale naštěstí netrval dlouho, …

 

 

… takže naše další exkurze po městě Bolswardu se dala absolvovat bez deštníků.

Naší první zastávkou byla místní malá likérka Sonnema, která vyrábí místní bylinný likér jménem Beerenburg:

 

 

Při vstupu jsme měli pocit, že jsme přišli do nějakého skanzenu v Krkonoších, …

 

 

 

 

… ale brzy jsme se vrátili zpět do fríské reality. V ceně vstupného byla pochopitelně ochutnávka zdejších produktů,

ale alkohol mezi nimi nefiguroval. I v Nizozemsku jsou pravidla pro jeho požívání přísná jako u nás.

 

 

A tady už po skanzenu není ani památky – historie a tradice jsou hezká věc, ale základem jako u každého podniku je nelítostný byznys,

tedy maximálně efektivní výroba, agresivní marketing, prodej a zisk. Výrobní prostory a zařízení jsou posledního data:

 

 

 

 

A zde jsou k nahlédnutí důležité výrobní suroviny – byliny. Krásně to tu vonělo:

 

 

 

Po prohlídce likérky Sonnema ještě následovala prohlídka pamětihodností Bolswardu. Je to malebné městečko s tradicí a historií.

Výklad poskytovali naši hostitelé, případně i prof. Colly:

 

 

 

V nejstarší části Bolswardu najdeme, jak se dá čekat, domy sice staré, ale perfektně udržované.

Všechno je tu čisté a upravené, radost pohledět!

 

 

Úzké uličky, kterých je to několik, působí tajuplně a jsou pro chodce velmi praktické,

neb zkracují vzdálenosti mezi sousedy a návštěvníky:

 

 

 

Sborový dům místní církve:

 

 

Jeden ze tří místních velkých kostelů, bohužel zničený požárem v roce 1980, prozatím nápaditě zastřešený:

 

 

Zaluštěte si všichni, kteří znáte angličtinu a hlavně němčinu. Počtěte si o vyhořelém „bratrském kostele“!

V roce 2006 mu nainstalovali skleněnou střechu!

 

 

Díky průhledné skleněné střeše to uvnitř vypadá zajímavě a hezky:

 

 

Máme k tomu výklad:

 

 

A zde se cestou po protizátopových valech blížíme k největšímu kostelu v Bolswardu, zvanému „Martinikerk“, tedy „chrám sv. Martina“.

Původně byl katolický, ale už nějakou tu stovku let je protestantský:

 

 

 

 

 

Opět máme výklad u jeho masivních zdí:

 

 

A zde je pohled na tentýž chrám z jiné strany, nikoli od valů, ale z jedné vnitřní celkem úzké historické uličky:

 

 

 

Z téže uličky se nám naskýtá pohled na budovu místní radnice, která je zblízka velmi hezká:

 

 

Zdejší katolíci nevymřeli, po dočasném oslabení jejich komunita posílila. Jejich dřívější kostel se stal protestantským, ale

dokázali si vybudovat nový, v tradičním stylu, ale modernější:

 

 

Budova radnice při pohledu zblízka je opravdu velmi hezká …

 

 

a naskýtá se od ní pohled na zdejší katolický kostel:

 

 

Odsud už to není daleko k budově Marne College, kam jsme posléze zamířili a kde také program tohoto dne skončil.

Před námi tak zbýval poslední celý den pobytu v Nizozemsku, tedy středa 9.10.2014.

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

Ráno ve výše uvedený den jsme vyrazili z Bolswardu do pobřežního městečka Holwerd, odkud z tamního přístavu jezdí trajekt z pevniny na známý západofríský ostrov Ameland.

Na jeho palubě určené pro převážená motorová vozidla nás potěšil pohled na tuto krásnou elegantní octavii, která jako by nám předávala pozdrav z našeho domova:

 

 

Počasí vypadalo slibně a moře bylo klidné:

 

 

Nad šedivým mořem se poblíž pevniny vznášel opar:

 

 

 

Nastala příležitost vyfotografovat také sebe:

 

 

 

Opar se zvedl, v dálce je už dobře vidět ostrov Ameland:

 

 

A už jsme na ostrově, …

 

 

… tak teď do půjčovny kol, ať nám jde prohlídka rychleji:

 

 

 

 

 

 

 

A nyní směrem k naučnému přírodnímu centru, …

 

 

 

 

kde uvidíme něco z okolního mořského života …

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

… ale také něco z místní suchozemské fauny:

 

 

 

 

 

 

 

 

Z ochozu věže budovy naučného centra se naskýtají pěkné a zajímavé výhledy na celý ostrov:

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdejší ostrované žijí svou přírodou, a tak jsme u parkoviště kol u naučného centra objevili tuhle zvěčnělou krasavici. Roztomilé!

 

 

Po prohlídce znovu na bicykly a na nich ke zdejším předlouhým a širokým písečným plážím!

Za krásného letního počasí je Ameland opravdu vhodným místem pro odpočinek u moře. Však je tu poblíž také poměrně velká kolonie letních domků!

 

 

Naši sextánku Terezu Jarošovou to tady také očividně baví, přestože už je říjen:

 

 

A teď tedy ty pláže! Zrovna jsme na jedné z nich zahlédli velkou skupinu dětských výletníků na svérázném dopravním prostředku tvořeném

dvěma otevřenými valníky taženými traktorem. Má to logiku – rychle se tu jezdit nedá a pro autobus je takový terén naprosto nevhodný:

 

 

 

 

Čistě přírodní idyla tu nepanuje – nedaleko od břehu tu  vyrůstají dvě těžební plošiny:

 

 

Před čerstvým chladným větrem  je dobré se stáhnout do místní plážové restaurace:

 

 

A z pláže místní přírodou dále po ostrově, po cestách vyjetých mezi nekultivovanou vegetací:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z divočiny zpět do civilizace – hle, jsme u majáku, jednom z nejvyšších v Nizozemsku!

Je vysoký 52 metrů, k vrcholu vede 236 schodů a pochází už z roku 1880!

 

 

 

Za pět eur smíme vyjít nahoru a shlížet na holandsky strohé, ale přece úpravné a malebné okolí:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

U vrcholu majáku to pořádně fouká, ale prý to ještě nic není. Při ostřejším větru se prý jeho vrchol kymácí v rozmezí až půl metru.

Při naší návštěvě si vítr jen bizarně pohrál s účesem profesora Berta Collyho:

 

 

V objektu majáku se nacházejí zajímavé exponáty:

 

 

 

Jsou mezi nimi nálezy z potopených lodí:

 

 

Tak ahoj, majáku, ať se ti dobře stoji!

 

 

Program končí, je pozdě odpoledne. Tak tedy kola vrátit zpět do půjčovny a počkat na zpětný trajekt!

 

 

 

 

 

Kde ráno byla mořská voda, je večer vidět bahnité mořské dno. Odliv je tu velký:

 

 

 

 

Trajekt má zpoždění, dlouhé čekání zkracuje konverzace:

 

 

 

Nakonec se dočkáváme a nastupujeme. Do Bolswardu dorážíme za tmy.

 

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

Teď už je čtvrteční ráno, 10.10.2014. Před budovou Marne College se všichni chystáme k odjezdu:

 

 

 

 

Tradiční společné foto nesmí chybět:

 

 

Už by se mělo odjíždět, ale nikomu se najednou moc nechce. Leckteří účastníci si přirostli k srdci:

 

 

 

Povedlo se to, můžeme být spokojení:

 

 

 

Tak, už jsou naši nakonec všichni na palubě, odjíždíme, holandští studenti i někteří jejich rodiče nás vyprovázejí pohledem:

 

 

Poslední pohled na Marne College a pak až do Osnabrücku jen a jen odpočinek!

 

 

A opět tradiční hodinová zastávka v Osnabrücku. Řidičům se hodí, teď mají odpočinek oni, a to přímo nařízený.

My mezi tím vyrazíme tam, co pokaždé, …

 

 

… a to k místní „historické“ radnici, kde byla „vestfálským mírem“ v roce 1648 ukončena třicetiletá válka

(je to replika, původní budova vzala za své za 2. světové války při spojeneckém bombardování) …

 

 

a k mírovému centru, kde je expozice o místním slavném rodákovi, spisovateli E. M. Remarquovi:

 

 

 

 

Buďte bdělí! Nejen Julius Fučík, ale i E. M. Remarque vyzýval lidi k bdělosti!

 

 

 

Remarquova díla jsou přeložena do mnoha jazyků. Prim hraje ruština, do níž byly přeloženy všechny Remarquovy knihy.

Čeština se spolu se slovenštinou dělí o velmi sympatickou „stříbrnou“ příčku, protože do ní nebylo přeloženo jen jedno Remarquovo dílo, a sice román „Poslední stanice“.

Do slovenštiny ano, ale doposud do ní nebylo přeloženo, jak je z panelu patrno, významné dílo „Jiskra života“.

 

 

A zde máme kopii dokladu, kde se potvrzuje, že 7. srpna Léta Páně 1947 bylo E. M. Remarquovi uděleno americké občanství:

 

 

K vidění tu je i Remarquův psací stůl:

 

 

Při odchodu zpět k autobusu se znovu ohlížíme na budovu bývalé lékárny, nyní „Remarquova mírového centra“:

 

 

Po cestě nelze minout ani místní slavný románský dóm Petra a Pavla, …

 

 

… jehož nitro je sice poměrně prosté, ale přesto působivé a citlivě iluminované. Poprosili jsme tu o šťastný návrat domů a tato naše prosba se nám vyplnila:

 

 

A to je také faktický konec našich exkurzí po vlastech nizozemských, fríských a německých. Těch 640 km, které nám zbývaly do Neratovic, jsme urazili i s přestávkami asi za 8,5 hodiny a před desátou večer jsme už byli doma. Následující den, pátek 11.10.2014, byl pro nás všechny opravdu krásný, neboť toho dne jsme opět radostně překročili práh naší laskavé Alma Mater, Gymnázia Františka Palackého, po které se nám všem tolik stýskalo a kde jsme se spolu se svými blízkými neprodleně podělili o své čerstvé zážitky, zkušenosti a dojmy.

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

A co napsat na úplný závěr? To, co pokaždé:

Naši holandští hostitelé se stanou od 10.4. do 16.4.2015 našimi hosty, a tak se musíme dobře připravit, abychom jim jejich pohostinnost mohli náležitě oplatit!

 

A až se tak stane, stále nekončíme! V proudu je už souběžně příprava další, devatenácté vzájemné výměny, kterou bychom rádi uskutečnili v příštím školním roce.

Je to příležitost pro další nižší ročníky, které dorůstají do „výměnného“ věku.

 

Pojeďte s námi znovu vyrazit v příštím školním roce do země, kterou nestvořily geologické síly, ale lidé, kterou, jak její občané hrdě tvrdí, nestvořil Bůh, ale Holanďané.

Pojeďte s námi poznávat kulturu, k níž naše směrování bylo násilně přerušeno, k níž ale historicky patříme a patřit dál chceme.

Pojeďte s námi procvičit si a zdokonalit si svou angličtinu, neseďte za pecí a pojeďte s námi poznávat, jak funguje vyspělá svobodná společnost. Stojí to za to!

Za to ručí a zvou vás ti, co to všechno společně spískali:

 

Profesoři Bente Toepoel, …

 

 

… Markéta Čemusová, …

 

 

… Bert Colly na snímku vlevo…

 

 

… a vpravo od něho autor reportáže – Luboš Renka.

 

-o-o-o-o-o-o-o-o-o-

-o-o-o-o-o-o-o-

-o-o-o-o-o-

-o-o-o-

-o-