Roubená chaloupka

(1996)

Dne 5, prosince proběhl v Domě kultury v Neratovicích VII. ročník kongresu z cyklu Historie a politika, tentokrát nazvaný Roubená chaloupka (národní mýty a fiktivní dějiny). Pořadatelem akce bylo již tradičně Gymnasium Františka Palackého v Neratovicích a Ústav českých dějin FF UK v Praze za pomoci dalších organizací. Po úvodním přivítání ředitelky Gymnasia Františka Palackého Ladislavy Novotné, se slova ujal Dr. František Palacký, který celý program moderoval.

Se svými příspěvky vystoupili následující hosté: prof. Josef Polišenký z FF UK Praha s přednáškou Předchůdci a učitelé Palackého, prof. Libuše Hrabová z FF UP Olomouc s přednáškou Mýty a hodnoty, doc. Zdeněk Beneš z FF UK Praha - Vztah racionálního historického poznání a mýtu ve výuce školního dějepisu, doc. Lenka Bobková z FF UK Praha - Jan Lucemburský a mýty, Dr. Zdeněk Hojda - Pomníky, Dr. Roman Práhl - Malířstvf a doc. Alexander Stich - Demýtizování a demýtizace v 17. a 18. století.

Jako první vystoupil prof. Polišenský , který ve svém příspěvku upozornil na předchůdce a učitele Františka Palackého.

Stejně jako v minulých letech i letos dal prof. Polišenský několik podnětů k badatelské činnosti. Připomněl, že jako student se vydal do vesnice Palačov, odkud Palačtí pocházeli. Položil si otázku, jak se jmenovali Palačtí před odchodem z Palačova?

Prvním učitelem Palackého byl jeho otec. O něm se Palacký zmiňuje častěji, než o své matce. Prof. Polišenský začal hledat dokumenty vztahující se k rodině Palackých. V roce 1945 byl na stipendijním pobytu ve Velké Británii, kde mimo jiné pátral po archivních památkách na moravské bratry. Nalezl zde dokument z r. 1806 popisující humanitární sbírku moravských bratří na pomoc Moravě, kde vypukl hladomor v souvislosti s napoleonskými válkami. Dva bratři, kteří vybraný obnos na Moravu dopravili, se zastavili mimo jiné i v Hodslavicích a setkali se s otcem Františka Palackého. Popsali ho jako muže vážného, váženého a zodpovědného. Dalším zajímavým nálezem, týkající se rodiny, byl dopis Jana Jeníka z Bratřic příbuzným tj. rodině Měchurů. V tomto dopise Jeník z Bratříc doporučuje svého mladého přítele F. Palackého jako vhodného manžela pro Terezii Měchurovou.

V Každodenníčku se Palacký zmiňuje o paní Voltmannové, kterou navštívil. Její manžel profesor historie – napsal dvousvazkovou knihu O proniknutí do českých dějin. Palacký nepochybně vlastnil II. svazek.

V této knize mimo jiné Voltmann říká, že české dějiny mají poutavou slovanskou mytologii, že vrcholem českých dějin je husitství, nejhorší situace nastala v Čechách po Bílé hoře, od roku 1770 je české etnikum na stálém vzestupu. Voltmannova periodizace českých dějin se velmi podobá periodizaci Palackého.

Na závěr prof. Polišenský připomněl českou "tradici" - osobnostmi českých dějin se zabýváme pouze tehdy, slavíme-li nějaké jejich významné výročí.

Prof. Polišenský se rozloučil těmito slovy: "Doufám, že Palacký bude důstojně vzpomenut. Přál bych si, aby si řada lidí vzala Palackého za vzor a aby Palacký "přežil" výročí svého narození.

Tématem přednášky prof. Hrabové z Olomouce byly pojmy mýtus a demystifikace dějin. Prof. Hrabová upozornila, že tyto dva pojmy navozuji představu čistých dějin.

Existují však čisté dějiny? Přirozeně, pokud jimi rozumíme to, co bylo - tedy minulost. Ovšem to, co víme o dějinách, jsou pouze výseky těchto dějů. Otázkou je, zda i tyto výseky můžeme poznat. Zde záleží na existenci pramenů. Podobu obrazu dějin v onom výseku ovlivňuje pohled ze stanoviště, z něhož do minulosti hledíme.

Místo, kde stojíme, tvoří úhel pohledu na obraz dějin. Tento obraz nejsou dějiny samotné, ty nelze falzifikovat, mýtizovat. Právě obraz dějin je možné podat věcně nebo zkreslit. Je vytvářen tím, kdo vytváří dějiny. To je na jedné straně historik, který přichází bezprostředně do styku s prameny, na druhé straně je to ten, komu je obraz dějin zprostředkováván pomocí knih, filmu atd. - tj. historickým podáním, které vždy v sobě obsahuje výklad a hodnoceni dějin. Na utváření podoby obrazu působí i tato druhá strana. Na jedné straně chce historik svého posluchače o něčem přesvědčit, na druhé straně se příjemce dožaduje odpovědi na otázku: ..Jak to vypadalo v dějinách"? Příjemce může ovlivnit vytváření obrazu i tím, že žádá takovou odpověď, která je možná ne na základě analýzy skutečných pramenů, nýbrž se opírá o prameny fiktivní nebo dokonce zfalšované.

Mezi věrným a zkresleným obrazem dějin oscilují různé podoby výkladu dějin. Můžeme si položit otázku: "Proč nazýváme některé výklady dějin mýty?" Nenazýváme kupodivu tak ty, které vycházejí z fiktivních nebo falešných pramenů. Za mýty považujeme takové výklady, které se z našeho stanoviska jeví jako nepatřičné či zkreslující. Pokud takový pohled vede k tomu, že prameny obrazu dějin jsou znovu prověřovány nebo že jsou nové prameny objevovány, pak je to proces perspektivní. Pokud se však demýtizace stává módou, jako je tomu dnes, pokud pouze obraz dějin obrací jen v jeho opak bez ohledu na pramenné doklady, pak se dostáváme do nebezpečné situace.

Bylo by jistě dobře, kdyby se z nového hlediska hledaly prameny k objasnění podivného jevu českého militarismu - na jedné straně jde o nechuť k armádě a vojáctví, na druhé straně jde o vojenskou zdatnost, která se projevuje tam, kde je vůle po svobodě, kde je cíl boje a možnost bojovat.

Na závěr si profesorka Hrabová položila otázku: „Budeme jednou schopni zkoumat proces vývoje výkladu dějin v jejich souvislostech a z hlediska hodnot v nich vyjádřených bez divokého převracení dějinných mýtů v mýty nové?“

Doc. Beneš se zaměřil na problém, jak se ve školním dějepisu prolínají roviny racionálního historického poznání a mýtu. Poznáváni minulosti je dáno naší psychologií. Výseky, které poznáváme, si doplňujeme v celek. Takto vzniklý historický obraz však může obsahovat řadu sporných míst. Takový proces probíhá u žáků, kteří si z jednotlivých výseků dějin vytvářejí ucelený obraz.

Co je to vlastně dějepis? Je to institucializovaná forma vytváření, předávání a tudíž zachování historického vědomí. Historické vědomí je pak ucelený obraz minulosti, na kterém se však vedle historických poznatků podílejí poznatky obecně kulturní. Pak se školní dějepis pohybuje mezi oblastí vědeckou a mimovědeckou. Jeho úkolem je korigovat a kultivovat právě historické vědomí žáků, kteří přicházejí do školy již s určitou historickou představou, formovanou rodiči, historickými romány, historickými filmy atd.

Úvodem své přednášky připomněla doc. Bobková problém přehlížení pramenů. Díky tomu pak dochází ke zkreslení historického obrazu. Doc. Bobková osvětlila tento problém na příkladu některých mýtů, které jsou spojeny s osobou českého král Jana Lucemburského.

V českém království se Janu Lucemburskému vyčítá jeho častá nepřítomnost v království a jeho nezájem o české záležitost. O prvních letech panování Jana se nedá říci, že by byly charakterizovány nezájmem o vnitřní dění. Jan se musel vyrovnávat s politikou šlechty a také s přílišnými ambicemi své manželky, Přemyslovny Elišky. Především snaha šlechty o větší podíl na moci, představovaná jejich požadavkem, že by se český král neměl obklopovat cizinci, nutila svým způsobem Jana k volbě mezi Čechami a Lucemburskem.

Ani o letech pozdějších se nedá říci, že by Jan české království přehlížel. Zajímavé jsou dokumenty týkající se Janovy politiky vůči královským městům. Za jeho panování bylo vydáno více než 200 písemností, které se dotýkaly královských měst. Pouze deset se jich však týká zástav. Většina písemností směřuje k ustálení zvyklostí ve vztahu mezi panovníkem a českými královskými městy.

Za Janova panování bývá zahraniční politika Lucemburků charakterizována příklonem k Francii. Jan Lucemburský vlak takto úzce zahraniční politiku nechápal. Byl vázán i na říšskou politiku. V souvislosti s tím, zahájil snahu (která, jak se ukázalo, byla úspěšná) o rozšíření držav českého krále. Všechny jeho úspěchy byly svázány s tímto titulem. Mimo jiné, v době Janově se zrodil i státoprávní pojem, který je spojován s Karlem IV., a to Koruna česká. Zájem Jana Lucemburského o české prostředí nebyl rozhodně zanedbatelný.

Diskusí byla ukončena dopolední část programu. Dr. Palacký zrekapituloval důležité podněty z dopoledních přednášek. Dr. Malý, bývalý ředitel Muzea české hudby upozornil na vztah Bedřicha Smetany k mýtům. Prof. Hrabová doporučila oddělovat mýty přírodní od mýtů politických. Prof. gymnázia A. Švandová zdůraznila potřebu vyprávění a příběhů ve výuce školního dějepisu. Spisovatelka Dr. A. Vrbová upozornila na svoji zkušenost s mytologií v literární tvorbě. Dr. Palacký se zmínil o někdy přílišném černobílém vidění v našich dějinách. Prof. gymnázia L. Dlouhá doporučila dívat se na každou historickou událost komplexně. Prof. gymnázia Lenc položil otázku: „Co je ještě mýtus a co už je lež?“

Tečku za dopoledním programem udělal doc. A. Stich, který vzpomněl nedávno zemřelého českého historika, prof. Ottu Urbana, který se pravidelně zúčastňoval těchto neratovických seminářů.

Druhou, odpolední, část setkání zahájil Dr. Hojda, který obrátil pozornost auditoria k historii a funkci pomníků.

Slovo pomník dnes vyjadřuje představu sochy, sousoší. V 19. století pojmy pomník, památník, památka nebyly ostře semanticky ohraničeny, prolínaly se. Pomníkem se stával jakýkoli znak, který apeloval na paměť. Mohl to být tedy přírodní útvar, kříž, celý stavební komplex atd. 19. století není vynálezcem pomníků, je však klasickou dobou pomníků (a to hlavně 2. pol. 19. stol.).

V 19. st. získává pomník v souvislosti s modernizací měst svou urbanistickou funkci. To samozřejmě souvisí s proměnou společnosti v 19. století. Pomník je typickým plodem rozvoje měšťanské společnosti. Důsledkem sekularizace této společnosti se pomník buduje na místě, kde by dřív stála socha světce, mariánský sloup a pod. Není náhodou, že i pomníky této doby používají zcela záměrně náboženské sémantiky. Stejně můžeme říci, že i okolo pomníku se vytváří jakési svaté pole (př. pomník sv.Václava na Václavském náměstí). Dané paralely mezi ceremoniálem náboženským a rituálem pomníkovým můžeme vidět i ve slavnostech týkajících se pomníků - a to počínaje kladením základního kamene.

Pomník měl i další úkoly. Měl usnadnit orientaci v dějinách, potvrdit určité zakořeněné tradice, výklady. Pomníky jsou hledáním určité historické identity. Problém je v tom, že ideje, kterými pomník vzniká, nejsou často totožné s idejemi, kterými dále "žijí". Do pomníku si jiné generace velmi často promítají jiné ideje. Každý pomník od počátku představuje určitý politický čin.

Dr. Práhl se zabýval tématem mytologie v národní malbě 1. pol. 19. století z hlediska českoněmeckého kontextu.

Doposud se problém mytologie v českém malířství 19, století projednával z hlediska národního. Dnes je musíme vnímat širším způsobem, i z toho důvodu, že vzdělávací umělecké instituce se dostaly do českých rukou až koncem 19. století.

Jedním ze zapomenutých malířů, který ovlivnil vývoj této problematiky u nás, byl i Josef Bergler - zakladatel Akademie umění v Praze. Dnes se jeho přínos ukazuje jako fascinující. Velmi brzy po příchodu do Prahy byl schopen pohotově vytvořit velkolepou sérii z české mytologie, která inspirovala další dvě generace českých výtvarníků.

Národní styl v české podobě nepředpokládal vypracování určitého figurálního typu, zahrnoval pochopení krajiny, pochopení člověka v krajině. Ve zdůraznění role krajinářství byl pro české prostředí důležitý např. německý krajinář Friedrich. V jeho krajinách Čech vidíme obraz domácí krajiny jako idylického místa.

Geneze národního typu u Josefa Mánesa zahrnuje např. studie krojů. Je zajímavé, jak si bratři Mánesové (Josef a Quido) rozdělili úlohy. Josef se zaměřil na české prostředí, Quido na německé. Nejcennější z krojové studie J. Mánesa je integrální studie celého člověka.

Sérii přednášek zakončil doc. Stich zajímavým příspěvkem o demystifikaci dějin. Člověk svou neschopností okamžitého objektivního pohledu na dějiny se stává tvůrcem mystifikace v dějinách zpravidla tehdy, když hledá nejednodušší nebo určité ideologii sloužící výklad svého historického vývoje. Objektivní historický výklad mění podle svých politických a historických zájmů a mystifikace osob nebo událostí se tak lehce přenáší na další generace.

Tento problém přiblížil doc. Stich na příkladu přelomu 18. a 19. století, který je v našich dějinách zkreslen mnoha fikcemi. Je to dáno tím, že česká historiografie nemá dobře zpracované 18. století. Vytváříme si pak obraz diskontinuitní společnosti, která začíná někdy kolem roku 1770 stavět znovu jazyk, kulturu, jde o jakousi společnost "na zelené louce".

Účastníci semináře došli k závěru, že nic nezanese sebevědomí národa jako zkamenělý historický mýtus, jenž pomalu zarůstá do těla naší kultury. Odměnou za mravenčí práci české historické obce bude nezaujatý objektivní pohled na vlastní dějiny, který všichni tolik postrádáme.