NAŠI STUDENTI VE FRÍSKU

BOLSWARD 2004

 

Tyto internetové stránky jsou pokusem splatit dlouhodobý dluh, který máme vůči  publicitě a propagaci jedné z naších nejúspěšnějších školních aktivit. Partnerské vztahy mezi školami GFP NERATOVICE a  MARNE COLLEGE BOLSWARD se datují už od roku 1992. Jsou založeny na výměnných poznávacích návštěvách studentských skupin obou škol ve druhé zemi s ubytováním v hostitelských rodinách. Do letošního roku se uskutečnilo celkem osm kompletních výměn studentských zájezdů.

 

Výměna ve školním roce 2004-2005, jejíž první polovina se odehrála  v Nizozemsku mezi 22.9. a 29.9. 2004, bude po opětované návštěvě holandských studentů u nás v době od 9.5. do 14.5. 2005 v pořadí již devátou. Je třeba říci, že za tak dlouhou dobu nabyly obě strany v organizování výměn hodně zkušeností. Proto se dá bez nadsázky říci, že holandská část programu ze září 2004, z níž vám předkládáme zajímavé fotografie, patřila v historii našich vzájemných styků k nejzajímavějším a nejzdařilejším. Holandská strana nám představila svou zemi a hlavně její provincii Frísko s maximálním využitím možností, které se jí nabízely.

 

Věříme, že následující fotografie a texty pomohou inspirovat další zájemce od návštěvy internetových stránek k návštěvě našich věrných partnerů v Nizozemsku.

 

 

Na cestu se naše školní výprava vydala ve středu 22. 9. 2004 večer kolem dvaadvacáté hodiny.

 

Do Holandska se musí jet autobusem přes Německo. Na cestě do Bolswardu leží významné německé město Osnabrück. Také zde se jednalo o ukončení třicetileté války, jež přinesla Evropě tolik zmaru a zhouby. V budově této radnice padla v roce 1648 rozhodnutí, která ve svých důsledcích nadlouho ovlivnila politický vývoj v naší zemi. Zde jednala švédská delegace s katolickým táborem a zde bylo dohodnuto, že české země budou ponechány v pásmu přísně katolického jednověří. Mírová dohoda byla ovšem podepsána 24.10. 1648 v Münsteru.

 

Osnabrück je také rodištěm jednoho z nejvýznamnějších a nejčtivějších německých spisovatelů 20. století. V roce 1898 se tu narodil jistý Erich Paul Remark, který se později zaslouženě proslavil jako autor románů pod jménem Erich Maria Remarque. Budova na obrázku vpravo skrývá „Remarquovo mírové centrum“, které patří zdejší univerzitě. Stojí jen pár kroků od radnice.Vstup do centra je zcela zdarma a návštěvníkům poskytne mnoho cenných poznatků              o autorově díle a životě.

 

Před velkou Remarquovou fotografií pilně a se zájmem studuje údaje o jeho životě naše kolegyně paní profesorka Jitka Birnerová.

 

Pozdně románský dóm sv. Petra v centru Osnabrücku nedaleko od radnice a Remarquova mírového centra.

 

Ale teď jsme již hluboko v Holandsku, jehož hranice jsme předtím přejeli za korektní, zdvořilé, ale vydatné asistence německé dopravní policie. Na obrázku je nádherný chrám ve městě Zwolle vystavěný v typickém stylu holandského baroka.

 

Ještě jeden pohled ze Zwolle, kde jsme si naplánovali procházku ne čerstvém vzduchu, a to na krásnou starou městskou bránu.

 

Je čtvrtek 23. září, asi pět hodin odpoledne. Před chvílí jsme dorazili do Bolswardu k budově Marne College. Naši spokojení řidiči pózují před svým mercedesem, který nás i holandské studenty všude spolehlivě vozil.

 

Takhle vypadá budova Marne College z průčelí…

 

… a takhle z boku.

 

)

Takovéhle uvítání nám holandští studenti připravili.

 

Třeba takhle nesmělí byli naši studenti byli po příjezdu…

 

a třeba takhle se dávali dohromady se svými hostiteli….

 

anebo třeba i takhle.

 

Další den, v pátek 24. září, jsme měli v programu návštěvu školy. Přijal nás osobně ředitel Marne College pan Jurjen Hiemstra…

 

…a pak se na jeho místo posadil náš milý a nezkrotný přítel Bert Colly, díky jehož osobnímu nasazení kontakty našich škol trvají tak dlouho…

 

…ještě od dob, kdy Marne College sídlila v budově, která už dnes nestojí, a jmenovala se Gymnasium Titus Brandsma.  Tady, na této dnes zelené ploše stávalo staré gymnázium. Dnes je z těchže míst vidět skromné, ale pěkné panoráma Bolswardu s protestantským kostelem vlevo a katolickým kostelem vpravo.

 

Bolsward je krásné malebné městečko s typickou místní architekturou. Tady jsme na hlavní ulici plné obchodů a obchůdků, kterým vévodí budova radnice, prý třetí nejkrásnější v Holandsku.

 

)

Protestantský kostel sv. Martina v Bolswardu zblízka.

 

A zde máme bližší pohled na kostel katolický.

 

V Bolswardu jsme navštívili místní malý pivovárek nazývaný „Us Heit“, což ve fríštině znamená „Náš táta“. Exkurze byla velmi zajímavá a poučná. Prováděl nás osobně majitel pivovaru, který je tu na našem snímku..

 

Pivo zraje v tancích…

 

… a stáčí se do láhví.

 

Malá ochutnávka byla zahrnuta v ceně prohlídky.

 

Poněkud bizarní, ale nápadité a příjemně působící rodinné domky ve Sneeku. V tom nejvíce vlevo bydlel autor těchto stránek u svého hostitele Berta Collyho, který právě cosi kutí ve svém rozměrném automobilu.

 

Další den, v sobotu 25. září, jsme vyrazili do přírodní rezervace „Weerribben“, bývalé oblasti těžby rašeliny. Dnes je to chráněná krajinná oblast se vzácnými druhy rostlin, hmyzu, ptáků  a vodních živočichů. Čekala nás příjemná projížďka ve velkém člunu.

 

Naše cesta vedla plochou holandskou krajinou po širokém kanále.

 

Ale míjeli jsme mnohá oku lahodící místa…

 

…s barvami začínajícího podzimu.

 

Ba i vodní ptactvo se nám občas ukázalo.

 

A tady jsme si vlastníma nohama vyzkoušeli, jak se dá chodit po skutečném třasovišti. Trochu nám to připomnělo „potměšilý mech starých temných šumavských hvozdů“, o němž psával Karel Klostermann.

 

Po typické původní holandské krajině nás čekala typicky fríská farma vyrábějící sýr. Tohle všechno se dalo koupit hned při vstupu do výrobní části, kde byl prodejní pult s bohatou nabídkou.

 

Veliká káď, v níž začíná proces přeměny mléka v sýr. U ní stojí majitel farmy, šéf výroby  a průvodce v jedné osobě. Výklad byl v plynné angličtině             a vpravdě zasvěcený.

 

A tady máme již zformované sýrové bochníky před sušením a zahájením zracího procesu.

 

 

Takhle si sýrové bochníky hoví na policích a v poklidu zrají.

 

Ale nic z předchozího výrobního procesu by se nemohlo uskutečnit bez této nezištné, půvabné a inteligentní dojnice.

 

300 let starý dům,  kde bydlela paní profesorka Birnerová u svého hostitele Pieta Molemy, profesora fyziky na Marne College.

 

Byla neděle 26. září 2004 a to byl den na výlety s hostitelskými rodinami. Kdo se dostal do skanzenu v městečku Enkhuizen, mohl vidět tuto krásnou starou pec vápenku, kde podnikaví Holanďané pálili vápno z mořských mušlí! Počasí, jak vidno, bylo nádherné.

 

Po návratu domů, který se konal ve večerních hodinách, nás takhle opět vítal hezky nasvícený Bolsward.

 

V pondělí 27. září jsme se těšili do Amsterdamu a do Naardenu. Každý slušně vzdělaný Čech ví, čím je pro náš národ a naši zemi významné městečko Naarden nedaleko Amsterdamu.

 

Holanďané ho znají hlavně jako bývalé město – pevnost se zachovalým opevněním. Touto branou kdysi vedla hlavní silnice a kolejová dráha do Amsterdamu.

 

Tady máme pohled z hradeb na část vodního opevňovacího systému. Běda ale, když tento široký vodní příkop zamrzl!

 

Také v Naardenu mají krásnou radniční budovu…

 

… a takovýto pěkný kostel.

 

Nás ale jako správné Čechy daleko víc zaujal tento odsvěcený kostelík v ulici Kolesterstraat.. Pročpak asi?

 

No ovšem! Uvnitř u levé zdi se nalézá hrob velikého Čecha, geniálního „učitele národů“, didaktika a hlasatele snášenlivosti Jana Ámose Komenského. Pro nás, kteří jsme z Mělnicka, stojí za to uvést, že jeho ostatky identifikoval tvůrce mělnické kostnice, slavný antropolog a rektor pražské univerzity profesor Jindřich Matiegka, a to v roce 1929!

 

Československo se po svém vzniku postaralo o důstojné připomenutí Komenského památky tam, kde je pohřben. „Pravda vítězí!“, hlásá nápis na velkém československém emblému nad vchodem do kaple.

 

Náležitou pozornost památce našeho velkého učence věnoval i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Připomněl se vhodným citátem z Komenského díla.

 

Komenského socha je také vystavena na čestném místě před naardenským kostelem.

 

Druhým našim cílem se tohoto dne stal pochopitelně Amsterdam, hlavní město Nizozemského království. Na obrázku se nám nabízí sídlo hlavy státu, královský palác.

 

My jsme však dali před královskou rodinou přednost jiné velké holandské osobnosti – malíři Vincentu van Goghovi. Navštívili jsme jeho muzeum a zhlédli jsme mnoho z jeho obrazů. Fotografovat uvnitř pochopitelně nebylo povoleno.

 

Nedaleko od Muzea Vincenta van Gogha se nachází další veliká budova, bývalé říšské muzeum holandských kolonií, nyní muzeum tropických zemí.

 

Jíst se musí, a tak večeře nemohla v Amsterdamu chybět. Holandští hostitelé nás vzali do krásné a útulné pizzerie, což všechny účastníky viditelně potěšilo.

 

Neméně krásné prostředí amsterdamské „Americké kavárny“.

 

 

A nadešlo úterý 28. září 2004, předposlední den našeho pobytu v Holandsku. Prvním našim velkým cílem se stal jeden ze symbolů Holandska – funkční větrný mlýn! Kvůli nám ho ten den uvedli do provozu. Byl krásný, a tak jsme nechápali, proč musel dostat z našeho pohledu ne zrovna pěkné jméno - „Rat“ neboli „Krysa“.

 

Větrné mlýny převáděly energii větru na mechanickou sílu, která sloužila hlavně k odčerpávání vody ze zamokřených pozemků. Tento mlýn však fungoval jako pila. Řezal kmeny na prkna, zdánlivě pomalu, ale jistě a také velmi přesně!

 

Zařízení to je veliké a robustní. Místa v něm je hodně. Za tajemstvím jeho pohonu jsme se museli vydat do horních pater.

 

Samostatně to ovšem nešlo, jenom s doprovodem mlynáře.

 

A tak jsme mohli zhlédnout jeho mohutná dřevěná soukolí a táhla, která převádějí otáčivý pohyb lopatek a hřídele na vertikální pohyb nahoru a dolů. Dnes je každému průměrně vzdělanému člověku jasné, že ani větrný mlýn ani třeba dnešní automobily by namohly fungovat bez tzv. lomené neboli klikové hřídele. Pan mlynář a náš průvodce (na předchozím snímku úplně vlevo) nám s patřičnou hrdostí sdělil, že lomená hřídel je holandský vynález již ze 16. století! Zasvěcený výklad byl opět v plynné angličtině.

 

 

Stát v blízkosti ohromných svištících těžkých pracujících lopatek vzbuzovalo úctu a pokoru před velikostí energie větru, který ten den nevanul, jak se zdálo, nějak zvlášť silně, a obdiv k vynalézavosti a přesnosti holandských stavitelů mlýnů, kteří dokázali najít způsoby, jak toto mohutné zařízení citlivě regulovat. Vůbec bylo ohromující vnímat, jak hladce, tiše a precizně ten zdánlivě neforemný dřevěný kolos fungoval. Klobouk dolů před jeho tvůrci!

 

Ve stejný den po zevrubné prohlídce větrného mlýna – zařízení, které pomohlo stvořit dnešní Nizozemsko, jsme vyrazili do Groningenu, velkého města na severovýchodě Holandska. Nachází se v něm muzeum výtvarného umění, jehož budovy vidíme na tomto snímku. Každý zájemce si může vybrat to, co má z výtvarného umění nejraději.

 

 

K nejcennějším exponátům v groningenském muzeu patří starý čínský porcelán.

 

Městu Groningen, které je známé svým cukrovarnickým průmyslem (příjemná vůně výparů z vařené cukrové řepy je ve městě všudypřítomná), vévodí na hlavním náměstí tento chrám, na jehož věž lze vystoupit a rozhlížet se do daleka.

 

Mimoděk jsme v Groningenu zabrousili i na nádvoří zdejšího domova pro seniory.

 

K velkým holandským městům také patří nezbytné „coffee-shopy“, kde je volně k dostání například marihuana. Holandské zákony jsou v tomto ohledu liberálnější než naše. Důvodem je pragmatická snaha omezit černý obchod, vědět, kde drogy jsou, a zajistit také nějaký ten další příjem z daní do státní kasy.  Kdo po droze touží, hledá třeba i protizákonné cesty, jak se k ní dostat, a tak holandská vláda přes škodlivost drog razí pragmatickou zásadu „kdo chce kam, pomozme mu tam“. Zodpovědnost a následky si nese sebepoškozovatel sám na sobě.

 

Ale to už nadešla středa ráno 29.září, což znamenalo rozloučit se se svými hostiteli a vyrazit na cestu domů. Náš autobus je připravený přijmout své pasažéry. S paní kolegyní Birnerovou se na snímku loučí nejen Bert Colly, ale i jeho kolega a další náš dlouholetý dobrý známý profesor z Marne College Jan van der Feen.

 

Poslední snímek na rozloučenou před budovou Marne College. Naši hostitelé, studenti a jejich rodiče, byli skvělí. Však jsme jim to před odjezdem několikrát zdůraznili. Rozhodně jim budeme mít co oplácet na jaře u nás, a to od 9.5. do 14.5. 2005. Toto datum svého příjezdu nám holandská strana již oznámila, a tak budeme mít dost času se na jejich návštěvu dobře připravit.

 

Naše zpáteční trasa domů vedla přes bývalou východní německou zónu a téměř se dotýkala historicky významného Lipska, kdysi druhého největšího města bývalé Německé demokratické republiky. Pro nás však Lipsko bylo důležité hlavně jako někdejší působiště slavného německého barokního skladatele a varhaníka Johanna Sebastiana Bacha.  Čas byl příhodný, a tak jsme usoudili, že by byla škoda tuto příležitost jen tak minout. Navíc nás začalo unavovat sezení v autobuse,     a tak jsme uvítali možnost jít se rozhýbat na čerstvý vzduch a něco zajímavého při tom vidět. Dnešní Lipsko plné architektury z dob reálného socialismu je znovu pod lešením. Takhle krásně se „vyloupla“ jeho historická radnice, odkud to už nebylo daleko k našemu cíli.      

 

Dalo to trochu hledání, protože jsme se museli proplétat mezi lešeními, ale nakonec jsme objevili, co jsme hledali: Působiště J.S. Bacha, evangelický chrám sv. Tomáše! Skladatelova socha nás přesvědčila, že jsme na správném místě.

 

Celkový pohled na lipský chrám sv. Tomáše nám připomíná ještě jeden hezký zážitek z Lipska: v době, kdy jsme k chrámu dorazili, v něm byl, jako ostatně často, krásný varhanní koncert. Rádi jsme se posadili do kostelních lavic a nejméně dvacet minut jsme se nechali zaplavovat nádhernou Bachovou barokní chrámovou hudbou. Zastávky v Lipsku jsme už jen pro těch dvacet minut nelitovali, a to měla přijít ještě jedna význačná zajímavost.

 

V půlmiliónovém Lipsku se totiž nachází největší železniční hlavové (t.j. neprůjezdné, nárazníky ukončené)  nádraží v Evropě. Část jeho krásné a ohromné budovy se na snímek přece jen vešla. Zrovna se v její blízkosti natáčela jakási filmová scéna.

 

Do haly lipského nádraží ústí celkem šest menších krytých nástupištních hal. Takto impozantní je ústí jedné z nich…

 

…a takhle vypadají ústí pěti z nich. Šesté už nemělo šanci vejít se do objektivu.

 

A téměř na závěr něco pro milovníky parních lokomotiv. Tenhle (nepochybujme, že funkční) exponát na lipském nádraží paradoxně dýchl na zasvěcené trochu domovinou. Tento typ parní lokomotivy se sice vyráběl za války v Německu, ale po válce jich několik zůstalo  v  Československu jako válečná náhrada či kořist. Naši železničáři jí říkali „dvaapadesátka“ (podle číselného označení řady, které je ze snímku jistě dobře vidět) anebo prostě „němka“.

 

A tak, na úplný závěr své fotoreportáže, autor předchozích snímků a komentářů k nim chvíli zadumaně postál u této předzvěsti blížícího se domova. Byla středa 29. září, asi tři čtvrti na sedm večer. Za několik málo minut se celá naše školní výprava vydala na poslední úsek své cesty, přejela české hranice a domů se všichni dostali ještě před půlnocí…

 

Kéž se všechny naše další zájezdy do Holandska vydaří tak, jako se vydařil tento,  a třeba ještě lépe!

 

Všechny další zájemce o podobné zážitky zvou profesoři  Bert  Colly, Jitka Birnerová a Luboš Renka.