HOLANĎANÉ NA GFP

10. 4. – 16. 4. 2015

 

Už po osmnácté (a doufáme, že zdaleka ne naposledy) nastal na GFP v Neratovicích čas přivítat u nás studenty z naší nizozemské partnerské školy Marne College z malebného fríského města Bolswardu. Pro hlavní organizátory je to akce již poněkud šablonovitá, ale pro její studentské účastníky v naprosté většině nová

a zajímavá.

 

         Obzvlášť mezi jejími českými studentskými účastníky se ale najde za ta dvě desetiletí, co náš partnerský výměnný program funguje, hezká řádka těch, kterým zmíněná šablonovitost nevadila a kteří se rádi této akce zúčastnili dvakrát či dokonce třikrát! Kdybychom sečetli všechny účastníky, kteří se z obou stran na naší výměně za dobu jejího existování podíleli svou účastí, došli bychom k číslu jednoho tisíce, což už je opravdu slušná porce, jedno malé městečko!

         Účastníci našich prvních výměn už budou zanedlouho čtyřicátníci a my jsme skutečně zvědavi, kdy mezi nejnovějšími účastníky našich partnerských výměn uvítáme jejich děti. Vzhledem k tomu, že v Nizozemsku je rodičovský věk citelně za třicítkou a u nás se jeho výše posouvá k obdobným hodnotám, budeme si asi muset ještě nějaký ten rok počkat. Snad nám do té doby síly a vůle vydrží!

 

Tak či onak, v tomto ohledu coby organizátoři nic neuspěcháme a bude lépe se věnovat tomu, co se ve výše uvedenou dobu odehrávalo, třeba právě pro inspiraci našim mladším studentům. Vezměme to tedy po pořádku, jak šly události za sebou:

 

Příjezd Holanďanů byl naplánován na pátek 10. 4. 2015 za 17. hodinu, a tak bylo ve školní společenské místnosti všechno předem nachystáno k jejich uvítání:

 

 

 

 

Počasí začínalo být jarní, ale stromy byly ještě holé, takže země Česká, pokud slunce zašlo, byla ještě do značné míry šedivá a smutná. Naše a unijní vlajka už ale zase vlály vedle sebe, …

 

 

… naši studenti s trochou napětí čekali na své hosty, …

 

 

 

 

 

… rozkvetlé fialky pro změnu trpělivě očekávaly své opylovače …

 

 

… a hosté stále nikde, zdrželi se v Německu:

 

 

 

Ale nakonec jsme se jich dočkali, přijeli patrovým busem, stejně jako my k nim loni v říjnu:

 

 

Náš starý známý řidič Harrie Bruins odešel do důchodu a už definitivně přenechal své místo za volantem jednomu ze svých mladšíc kolegů:

 

 

Vzájemné vítání ostatních „starých známých“ bylo srdečné:

 

 

 

 

 

 

Účastníci brzy zamířili do školy na nachystané občerstvení, …

 

 

 

… které, jak víme, bylo ve společenské místnosti:

 

 

 

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

Na sobotu 11. 4. 2015 jsme naplánovali poznávání zajímavostí v našem regionu. Samotné Neratovice zajímavé příliš nejsou, ale nedaleké Kokořínsko se k podobným úmyslům nabízí samo takřka automaticky. Našim prvním cílem byl hrad Houska. Bohužel nás po cestě k němu zdržely zavřené závory železničního přejezdu v Mělníce,

a tak jsme na místo dorazili o hodinu později a museli jsme si na prohlídku počkat:

 

 

 

Hrad Houska má přezdívku „Brána do pekla“, a tak je jeho kastelán při prohlídkách patřičně oblečen:

 

 

Hrad nesl původně jméno po svém pánu Housekovi a došlo časem k jeho zkomolení a přichýlení k názvu dnes běžného typu pečiva.  

A tak tedy proto najdeme i jednu velkou, kamennou, nepoživatelnou housku i v jeho interiéru jako součást nepříliš bohaté expozice:

 

 

Kromě poměrně chudého interiéru nás zaujalo hradní nádvoří …

 

 

 

… ale také jeho peklem zavánějící suterénní prostory:

 

 

 

 

Po skončení prohlídky jsme se vydali pěšky na rozhlednu na Vrátenské hoře. Počasí bylo příjemně slunečné:

 

 

Cestou jsme míjeli malebná místa …

 

 

… a naskytovaly se nám i hezké výhledy:

 

 

„Vrátenka“ nebyla příliš daleko:

 

 

Krajina se teprve začínala zelenat, byla ještě poměrně smutná:

 

 

 

Cestou nás zaujal i hezký statek „Na Fučíkovském“:

 

 

Přestávka v chůzi byla nutná pro doplnění sil:

 

 

 

 

Nyní se už díváme z Vrátenské rozhledny na místa, kde jsme byli …

 

 

… i na místa, kam půjdeme – hrad Bezděz. Byl opar, a tak viditelnost nebyla optimální:

 

 

 

Po rychlém obědě jsme vyrazili k zřícenině Bezdězu. Bylo to dost do kopce, což některé studenty příliš netěšilo.

Ale všichni ukázněně a včas dorazili!

 

 

 

 

Věž se majestátně tyčí nad krajem už bezmála 750 let:

 

 

 

Zde máme pohled na bývalý tankodrom našich „ zachránců a osvoboditelů“ z roku 1968 – příroda jej pohlcuje

a na dříve rozryté půdě roste mladá svěží zeleň:

 

 

Naši a holandští studenti čekají u brány na povolení ke vstupu:

 

 

Procházíme areálem zříceniny …

 

 

… věnujeme pohled zachovalému oknu, odkud Karel Hynek Mácha hledíval na tehdejší Velký rybník,

dnes Máchovo jezero:

 

 

Naším hlavním cílem na tomto místě je však vyhlídka z hradní věže:

 

 

 

 

 

 

Tak tedy vzhůru na ni:

 

 

 

Z jejího vrcholu vidíme Máchovo Jezero i Břehyňský rybník, …

 

 

… a lesy, lesy, lesy, chválabohu i tam, kde dříve bděli naši sovětští „osvoboditelé“:

 

 

Takhle jsme stáli na vrcholu věže …

 

 

 

… a ještě takovéhle pohledy se nám naskýtaly:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zhlédli jsme zachovalé gotické interiéry hradu …

 

 

 

... a rozloučili jsme se s ním ještě několika pohledy, …

 

 

 

… čímž program prvního celého dne, soboty 11. 4. 2015 skončil.

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

Následovala neděle 12. 4. 2015, kdy byl na programu výměny den s rodinami.

Každý účastník jej strávil podle svého, a tak z něj žádné fotografie nepřinášíme.

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

Rozhodně ale přinášíme fotografie z pondělí 13. 4. 2015, kdy jsme společně navštívili naše hlavní město Prahu,

zejména její historické centrum. Naše první foto je z Klárova, kde jsme vystoupili z našeho autobusu, …

 

 

 

… a vyrazili k Pražskému hradu tentokrát z jiného směru, …

 

 

 

… a sice přes Jelení příkop:

 

 

Mělo to velkou výhodu v tom, že jsme se vyhnuli dopravnímu a turistickému ruchu, …

 

 

… bylo tu ticho a téměř liduprázdno:

 

 

Podél naší trasy protékal potůček Brusnice …

 

 

… míjeli jsme různé zajímavosti, jako třeba zde sochu Ponocného, kterou v roce 1925 darovali žáci kamenosochařské školy z Hořic T. G. Masarykovi k narozeninám, …

 

 

… nebo jsme se usadili na Masarykově vyhlídce:

 

 

 

Z Jeleního příkopu jsme vyšli v Novém světě …

 

 

… a pokračovali jsme odtamtud k areálu Pražského hradu, který jsme postupně prošli:

 

 

 

 

 

 

Společné foto před vchodem do svatovítské katedrály nesmělo chybět.

Kromě toho to byla i dobrá příležitost, jak naši šedesátičlennou skupinu dát znovu dohromady:

 

 

Bylo možné nahlédnout zdarma do části prostoru katedrály:

 

 

 

 

Obelisk z mrákotínské žuly nás vítal na druhém nádvoří hned vedle katedrály:

 

 

Dostali jsme se až k vyhlídce na město nad Starými zámeckými schody …

 

 

… a přes hradní zahradu Na Valech jsme se dostali zpět k Matyášově bráně, odkud jsme viděli na Strahovský klášter:

 

 

Pokračovali jsme dolů Nerudovou ulicí, minuli jeho rodný dům …

 

 

 

… došli až na Karlův most:

 

 

 

Zastavili jsme se u Klementina, kde nás po přestávce na oběd čekala zajímavá prohlídka:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Velmi nás upoutaly fyzikální přístroje v klementinské Astronomické věži …

 

 

 

 

… i jedinečné výhledy na Prahu j jejího vrcholu:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na chvíli nám bylo dovoleno nahlédnout také do Zrcadlové kaple, kde se konají koncerty vážné hudby:

 

 

Hodinu volného času jsme využili k prohlídce Starého Města a nákupům:

 

 

 

 

 

Od 17 hodin nás čekala společná večeře v pizzerii La Ventola v Soukenické ulici:

 

 

 

 

 

 

 

 

Po večeři jsme se vydali na poslední akci v Praze, a sice na procházku večerní Prahou,

a to zpět přes Staroměstské náměstí a Karlův most …

 

 

 

 

 

... přes Malou Stranu …

 

 

… až na Pohořelec, odkud nás odvezl náš autobus zpět do Neratovic.

 

 

 

Tím také skončil pondělní program 13. 4. 2015 a čekal nás další den.

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

V úterý 14. 4. 2015 jsme měli na dopoledne na programu návštěvu výuky na GFP, oběd ve školní jídelně a odpoledne návštěvu Terezína. 

Z dopoledních hodin přinášíme pouze jednu fotografii, na níž jsou všichni tři holandští pedagogičtí „dozoři“ v čele s profesorkou Bente Toepoel,

která tentokrát zastoupila tradičního holandského šéfa Berta Collyho, díky své energičnosti zcela suverénně a zdatně.

 

 

 

Zde však jsme už v Terezíně před vstupem do Malé pevnosti, která během 2. světové války sloužila nacistickým okupantům jako vězení

pro nejrůznější skupiny lidí, které považovali za své nepřátele a odpůrce.

 

 

Na holandské studenty návštěva Malé pevnosti a posléze města Terezína, který za války sloužil jako židovské ghetto, vždy silně zapůsobí. I tentokrát tomu tak bylo. Jsou to mladí lidé, kteří měli v životě to štěstí, že se narodili a vyrostli ve svobodné a bohaté zemi, kde není nouze o základní životní potřeby a kde jim jejich rodiny mohou bez problémů dopřát více než to, co je k životu potřeba. Je pro ně šokující dozvědět se a spatřit, k čemu násilí a nesvoboda povýšené na státní politiku vedou. Stopy po nouzi a lidském utrpení, zvláště utrpení židovských vězňů, jsou tu jasně patrné i po 70 letech a díky zasvěceným výkladům průvodců je pro mladou

generaci návštěva tohoto místa skutečně důrazným mementem pro budoucnost.

 

 

Heslo „Práce osvobozuje“ nemůže v tomto prostředí působit nijak jinak, než naprosto cynicky:

 

 

 

 

Židovská cela, kde se tísnilo třeba i 100 osob:

 

 

 

Památka na Cavrila Principa, který ve věku 19 let zastřelil v Sarajevu následníka habsburského trůnu a jeho manželku:

 

 

Zde je jeho cela, kde se stále svítí, ale během jeho věznění v ní byla stále tma. Podmínky, za nichž byl vězněn, byly velmi kruté. Zemřel tu koncem dubna 1918

a vážil tehdy už jen pouhých 40 kilogramů.

 

 

„Vzorná holírna“ pro vězně, která nikdy nebyla použita:

 

 

Součásti opevnění a popraviště:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnes, i když cely jsou zachovány v původním stavu, je přece jen obtížně představitelné, jak v nich vypadal skutečný život věžňů,

kteří v nich trpěli zimou, hladem a nemocemi. Hygienické podmínky tu byly strašné, obzvlášť při epidemiích.

 

 

Vstup do Magdeburských kasáren, kde je výstava dokumentující život židovských obyvatel ve městě Terezín přebudovaném za války na ghetto

„darované“ jeho nedobrovolným židovským obyvatelům z různých částí Evropy:

 

 

Máme tu alespoň jeden snímek z Magdeburských kasáren, který ukazuje, jak se v ghettu lidé vyrovnávali se svou tíživou situací –

řada z nich umělecky tvořila, a to i děti:

 

 

Náměstí v Terezíně, dnes v podstatě normálně žijícím městečku, kde však jeho historie stále k lidem promlouvá:

 

 

 

Návštěvou Terezína také skončil program tohoto dne, 13. 4. 2015, a do konce programu zbýval už jediný celý den, středa 14. 4. 2015.

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

Ve středu 14. 4. 2015 jsme měli na programu návštěvu severních Čech. Čekal nás krásný zámek Sychrov a po něm výstup na Ještěd a jeho sjezd na koloběžkách.

Nejprve jsme tedy vyrazili do Sychrova, kam jsme se z Neratovic dostali autobusem pohodlně asi za jeden a čtvrt hodiny:

 

 

 

Krásný zámek patřil šlechtickému rodu Rohanů, kteří pocházeli z Francie. Protože uvnitř zámku nebylo dovoleno fotografovat, přinášíme alespoň několik

jeho obrázků zvenčí. O jeho atraktivitě svědčí i ten fakt, že v něm bylo natočeno několik filmových pohádek:

 

 

 

 

 

Příjemná byla procházka v zámeckém parku, …

 

 

 

 

 

 

 

 

 

… odkud nám už svítil svou lesklou věží na vrcholu náš příští cíl, hora Ještěd …

 

 

... i další náš cíl, k němuž jsme se chystali právě z Ještědu dospět, a to 230 metrů dlouhý a 29 metrů vysoký kamenný železniční most u obce Kryštofovo Údolí.

Byl zprovozněn v roce 1900 a je naší národní technickou památkou:

 

 

Po polední přestávce na oběd jsme dojeli autobusem pod Ještěd na parkoviště Ještědka,

odkud jsme po modré značce vyrazili pěšky k vrcholu:

 

 

 

Na cestě ještě ležel starý sníh. Cesta byla poměrně strmá a kluzká, a tak jsme se všichni při výstupu dost zapotili:

 

 

 

Lehké oblečení bylo v tomto případě výhodou …

 

 

 

 

 

 

 

… a jak je vidět, mezi účastníky byli samí otužilci, protože na vrcholu jen málokdo sáhl znovu po teplém oblečení,

i když nějaké velké teplo tam zrovna nebylo:

 

 

 

 

 

Z vrcholu jsme viděli tepelnou elektrárnu Turów v polské Bogatynii …

 

 

… a hlavně také stotisícové krajské město Liberec:

 

 

Náš obdiv patřil nadčasově konstruované věži horského hotelu a vysílače uvedené do provozu v roce 1973:

 

 

A kolem nás se rozprostíraly také lesy, lesy a lesy, něco, co spolu s kopci Holanďané doma nemají a neznají

a co k nám přijíždějí obdivovat a oceňovat:

 

 

 

 

Zaujala nás tu také socha Marťánka, …

 

 

 

… ale naše hlavní pozornost směřovala jinam:

 

 

 

Ano, čekal nás sjezd z Ještědu na koloběžkách, a to shora po 12 km dlouhé trase až do obce Kryštofovo Údolí, označované jako „bezpečná, klidná a nenáročná“.

Nejprve bylo třeba pro větší bezpečnost nasadit si přílby. Jejich počet nebyl neomezený a jejich velikosti nebyly úplně ideální, nakonec se ale podařilo si je povyměňovat tak aby každému ta jeho seděla co nejlépe. V tak velké skupině (60 studentů celkem) a na dost malém prostoru to nebylo zrovna jednoduché.

 

 

 

Nejsráznější úsek byl právě na začátku mezi vrcholem Ještědu a parkovištěm Na Výpřeži. Naším plánem bylo sjet jej pomalu a spořádaně, ale několik horkokrevných

a neukázněných nedočkavců z řad holandských studentů vyrazilo bez dovolení vpřed dříve, strhlo s sebou celou skupinu a způsobilo zmatek. Následující snímek je

z rozcestí na Výpřeži, kde se skupina dává zpět dohromady. Dalších zbývajících 10 km trasy nás čekalo už jen mírné klesání nebo rovinka, což slibovalo poklidnou

a bezpečnou jízdu. Bohužel to úplně nevyšlo.

 

 

V průsecích podél trasy se objevovala místa s hezkými výhledy:

 

 

Třeba takovýto výhled na oba Bezdězy opravdu potěšil:

 

 

 

Holandská kolegyně Bente Toepoel v plné jízdě:

 

 

Ale při svěží a zdánlivě bezstarostné jízdě přišly problémy, nejprve v podobě defektů. Naštěstí majitel firmy jel za námi svým vozidlem a vše promptně řešil:

 

 

A zde je další pozoruhodnost, která nám cestou zpestřila naši spanilou jízdu, a sice železniční most u Kryštofova Údolí!

To už jsme měli za sebou bohužel pády dvou holandských studentek, které jim sice kromě leknutí a pár odřenin nic vážnějšího nezpůsobily,

ale je to pro nás poučení a varování. Jakkoli je trasa prohlašována za bezpečnou, není radno do našeho programu zařazovat koloběžkování

na tomto typu terénu, který sice klesá mírně, ale je přece jen hrbolatý. Holanďané, na rozdíl od našich studentů, tento terén neumí příliš dobře číst

a předvídat na něm, protože na něj, oproti nám, nejsou ze své domoviny zvyklí. Všude mají upravené cesty prakticky beze stoupání či klesání a s téměř

hladkým a pevným povrchem. V tomto ohledu je s výhledem do budoucna pro ně mnohem lepší a jim bližší koloběžková trasa v oblasti naší Malé Skály.

 

 

 

 

A zde, v Kryštofově Údolí, skončila jak naše jízda, tak také celý oficiální program výměny.

Je to malebná obec a stojí také za návštěvu:

 

 

 

Původní německý ráz obce je tu stále patrný:

 

 

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

A následuje už jen úplný závěr – je čtvrtek 16. 4. 2015 ráno a naši holandští partneři se s námí před budovou naší školy loučí.

Bylo to dlouhé loučení:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A jako tradičně, ještě poslední společná fotka pod bustou „Tatíčka“ Masaryka …

 

 

… a tradá domů v případě Holanďanů,

 

 

… v případě našem radostně zpět do školy, ovšemže radostně, vždyť za společné zážitky vděčíme právě jí!

 

-o-o-o-o-o-o-o-

 

Nakonec ještě autorův podpis a opětovná výzva:

 

 

S výměnami nekončíme, jedeme stále dál, GFP NERATOVICE i MARNE COLLEGE BOLSWARD jsou partnerskými školami už od roku 1992!

Naše bilaterální výměna je jedním z nejdéle trvajících školních výměnných programů v celé Evropské unii!

Je to důkaz toho, že program je stále přínosný a nabízí studentům to, co se jim v životě nikdy neztratí:

Větší kulturní rozhled a intenzivní jazykovou průpravu, a zvýšení sebedůvěry samostatným využíváním načerpaných znalostí a vlastních schopností!

Nečekejte, až se to stane, přičiňte se, aby se to stalo. Čekání a pasivita ještě nikdy nikoho nepovznesly.

 

K účasti na další výměně vás, mladší studenty, zvou profesoři Bente Toepoel, Bert Colly, Markéta Čemusová a Luboš Renka.

 

-o-o-o-o-o-o-o-o-o-

-o-o-o-o-o-o-o-

-o-o-o-o-o-

-o-o-o-

-o-