Poznávací zájezd do Španělska

se uskutečnil ve dnech 25.4. – 3.5. 2009

Tato prezentace je výsledkem práce studentů SEMINÁŘE ŠPANĚLSKÉ KULTURY A HISTORIE, kteří se zájezdu zúčastnili.

Program:

1. den: Odjezd z ČR v časných ranních hodinách (v cca 07,30 hod.).

2. den: Cestou velká prohlídka BARCELONY (cca od 07,00 -16,00 hod.) . Příjezd do Oropesy del Mar, ubytování, večeře, nocleh.

3. den: Snídaně. Prohlídka Oropesy del Mar (staré město, aréna, moderní část Marina d´Or, maják,...). Indidivuální volno. Večeře, nocleh.

4. den: Snídaně. Výlet do BENICASIMU – návštěva kláštera řádu Bosých Karmelitánů. CASTELLÓN – provinční město, rybářský přístav a dle možnosti návštěva velkého rybího trhu. Večeře, nocleh.

5. den: Snídaně. Odjezd na výlet do VALENCIE – prohlídka hlavního města valencijské oblasti. Návrat odpoledne, večeře, nocleh.

6. den: Snídaně. Volno, individuální program, návštěva místního trhu, večeře, nocleh.

7. den: Snídaně, uvolnění a úklid APT. Odjezd do PEŇISCOLY s dominujícím templářským hradem, FIGUERAS – muzeum Salvatora Dalího. Večer odjezd do MONACA.

8. den: Velká prohlídka MONACKÉHO KNÍŽECTVÍ.

9. den: Příjezd domů v dopoledních hodinách.

Den 2. - Barcelona

Barcelona

V rámci školního výletu do Španělska jsme se s naší různorodou skupinou v čele s neodolatelným, zkušenostmi nabitým a větrem ošlehaným průvodcem podívali i do Barcelony, jednoho z největších španělských měst a centra celého Katalánska. Na prohlídku města jsme měli 9 hodin, takže jsme se dostali do většiny důležitých barcelonských částí. Jako první jsme si ještě za úsvitu prohlédli kolosální barcelonský olympijský stadion na kopci Montjuic, který zde byl vystavěn u příležitosti konání jubilejních 25. olympijských her v roce 1992. Další zastávku jsme udělali u pomníku Kryštofa Kolumba postaveného u mořského pobřeží. Pomník má podobu vysokého sloupu, na jehož vrcholu se nachází socha slavného objevitele, ukazujícího směrem k moři.

Od Kolumbova pomníku jsme se vydali po nejrušnější ulici Ramble, která se v odpoledních hodinách proměňuje v centrum veškerého kulturního dění a na níž se objeví neskutečná koncentrace pouličních umělců a květin. Tuto kilometr dlouhou pěší zónu tvoří několik samostatných částí s odlišnými názvy (Rambla dels Estudis nebo Rambla de les Flors) a od nábřeží vede až k slavnému náměstí Plaza de Catalunya. Slovo rambla pochází z arabského ramla a znamená břeh potoka. 

V postranní ulici této slavné třídy jsme navštívili obdélníkové náměstí Plaça Reial oživené kašnou a všudypřítomnými palmami, kde jsme se také poprvé setkali s Gaudího uměním, které k Barceloně neodmyslitelně patří. Gaudí navrhl na tomto náměstí pouliční osvětlení - nádherné lucerny.

   Další zastávkou na naší cestě byl impozantní dům, navržený tímto kontroverzním katalánským architektem - Palau Güell, který postavil na počest svému mecenáši Eusebi Güellovi. Zde poprvé uplatnil pro svou tvorbu dost typický parabolický či hyperbolický oblouk a ležatý arkýř, komíny jsou pak zdobeny glazovanými dlaždicemi. 

Po Ramble jsme se dostali až na náměstí Plaça de Catalunya, které kypí velkoměstským životem, kde se snoubí románská i gotická architektura a kde se nachází největší obchodní dům ve Španělsku - Corte Inglés.

Z náměstí jsme se přesunuli ke katedrále sv. Eulálie (La Seu), která je obklopena úchvatnou čtvrtí Barrio Gótico, kde můžeme najít mnoho gotických památek ze 14. a 15. století. Děvčátko Eulálie - dnes známá jako Sainte Eulalie de Barcelone je patronkou města a byla vzývána při všech neštěstí. Je přímluvkyní španělských námořníků, šestinedělek, cestujících; je také ochranitelkou proti neštěstí a úplavici. Její ostatky sem byly přemístěny v roce 1339 a odpočívají v alabastrovém sarkofágu v kryptě pod hlavním oltářem. Stavbu velkolepé trojlodní barcelonské katedrály sv. Eulálie započal katalánský král Jaume II. v roce 1298 a dostavěna byla roku 1448. Západní průčelí vzniklo až  v 19. století. Uvnitř je mnoho kaplí a kapliček a všechny nás překvapilo, že v ambitech okolo dvora s kašnou svatého Jorge (Jiří) porostlých palmami a pomerančovníky žijí bílé domácí husy, kterých je třináct, a jsou tu prý chovány již po pět století. V informacích o katedrále jsme se dozvěděli, že v odlehlé křížové chodbě bývalo drženo 12 bílých husí a Eulálie, když byla zavražděna, se stala tou třináctou. Existují však i jiné legendy o svaté Eulálii, které říkají, že tato statečná dívka byla římskými vojáky kvůli svému křesťanskému vyznání mučena a to všemi třinácti způsoby mučení, které Římané používali. 13 bílých husí tedy může připomínat obzvláště krutý osud tohoto svatého dítěte. Jisté však je, že místní věří, že při každém nebezpečí je husy svým kejháním upozorní na blížící se katastrofu. V chrámu jsme se také poprvé setkali s  pro nás dost zvláštním, ovšem ve Španělsku zcela běžným jevem, a to s elektrickými zádušními svícny, které se rozsvítí po vhození mince.

Sv. Eulálie

Dalším přesunem jsme se dostali k jednomu z nejslavnějších Gaudího výtvorů, k domu Casa Batlló, který Gaudí navrhl pro průmyslníka Josepa Batllóa. Dům vznikl v roce 1875 přestavbou architektonicky nudného nájemního domu a spolu s 2 sousedními domy, projektovanými jinými významnými modernistickými architekty - Doménech i Montanerem a Puig i Cadafalchem, tvoří blok, kterému se kvůli své nesourodosti říká "Jablko sváru" (Manzana de la Discordia). Průčelí svého domu sám Gaudí přirovnal k „tichým jezerním vodám“. Kamenná fasáda, vykládaná keramikou, evokuje zvířecí říši - padá k zemi v záhybech, které zespodu vypadají jako kůže, kroucené zábradlí balkónů připomíná zlomyslné oči či masky. Gaudí také smazává hranice mezi exteriérem a interiérem, luxusní vnitřek budovy evokuje útroby obrovského živočicha. Casa Batlló zkrátka působí na všechny smysly.

Další zastávka na naší prohlídce města proběhla u jiného Gaudího domu - u Casa Milá, kterému se však častěji říká La Pedrera (v překladu „hromada kamení“ nebo „šutr z kamenolomu“). Vznikl v letech 1905-1911 na objednávku P. Milá Campse jako nájemní a obchodní objekt. Od roku 1986 je sídlem nadace Fundació Caixa de Catalunya a dodnes se ve vyšších patrech zachovalo pár obytných bytů. Dům byl pojat jako pomník Růžencové madony. Rytmicky plynulý pohyb prostupuje celou stavbou, včetně půdorysu a interiéru. Říká se, že se autor při její tvorbě inspiroval skálou nad přilehlým Montserratem, čemuž odpovídá i přiléhavý název La Pedrera. Dokonce i vnitřní byty, jejichž balkóny s pleteným kovovým zábradlím jakoby přetékaly do ulice, vypadají jako erodované jeskynní příbytky. Dynamické členění fasády připomíná dynamické baroko, střešní větráky a komíny pak Gaudí stylizoval do podob fantastických monster, při čemž zde uplatňuje nejen sochařskou hmotu ale i volný prostor.

Další památkou a v podstatě vrcholem našeho výletu do Barcelony byla Sagrada Familia, chrám Svaté Rodiny - podle mnohých nejslavnější a nejkrásnější památka celé Barcelony. Stavbu v roce 1882 navrhl katalánský vydavatel Josep Bocabella, který stavbu zadal Gaudího učiteli, architektu Francescu de Paula Villarovi a zamýšlel ji jako pokání, jež mělo odčinit vzmáhající se revoluční vlny. Bocabellovi se však nelíbily architektovy skromné návrhy na realizaci stavby a ve svých 31 letech se k projektu dostal Antoni Gaudí, který viděl v Sagradě příležitost pro vyjádření svých prohlubujících se duchovních a národnostních pocitů. Chrámu v podstatě obětoval celý svůj život, rozhodl se, že se už nikdy nebude věnovat světským stavbám a dokonce na staveništi i přenocoval. Na projektech poctivě pracoval až do své tragické smrti v roce 1926 (na ulici Gran Vía ho srazila tramvaj). Architektova smrt hluboce zasáhla celý katalánský národ a v den pohřbu se s ním přišla rozloučit celá Barcelona. Okolnosti kolem stavby chrámu jsou zajímavé především tím, že je celá financována z veřejné sbírky bez přispění španělského státu a jelikož skýtá i v dnešní době (katedrála není ještě zdaleka dokončena) obživu mnoha dělníkům, přezdívá se jí také katedrála chudých. Toto je patrné již z názvu chrámu, neboť zasvěcení sv. Rodině souvisí s kultem sv. Josefa, patrona všech dělníků. Po Gaudího smrti byla stavba na čas pozastavena a pozdější práce, obnovené na konci 50. let minulého století byly zkomplikovány, protože Gaudího plány a modely byly při španělské občanské válce zničeny. Někteří lidé byli přesvědčeni, že by stavba měla zůstat, tak jak ji zde zanechal umělec, jako památník na jeho tragickou smrt, převážila však představa, že sám Gaudí by si dostavbu katedrály velice přál. Již při prvním pohledu nás chrám ohromil především svou velikostí - Sagrada, která je zasazena do městské zástavby, měří bezmála sto metrů. Jako všechny Gaudího stavby je i Sagrada prodchnuta četnými detaily a symbolickými prvky. Tři monumentální fasády znázorňují na východě Narození Páně, na západě Pašije a smrt a na jižní straně nebeskou Slávu. Čtyři věže vysoké 107 metrů a na vrcholu pokryté typickými keramickými úlomky, mnozí nezasvěcení přirovnávají k děravým doutníkům či nebeským tágům. Podle autora měly však symbolizovat čtyři evangelisty. Všechny fasády jsou pak rozděleny do třech částí zasvěcených víře, naději a křesťanské lásce. I samotná prohlídka vnitřních prostor byla zajímavá, nejen impozantní výzdobou a překrásnými vitrážemi, ale i skutečností, že vedle nás probíhala stavba a my jsme si mohli na vlastní oči prohlédnout materiál, z kterého se vytváří nejmonumentálnější barcelonská stavba.

Od Sagrady jsme pak zamířili k Parc de la Ciutadella, nejrozlehlejší zelené ploše v centru Barcelony, která nám dokázala, že katalánská metropole není jen z kamene. Cestou jsme míjeli nádherný Vítězný oblouk (Arc del Triomf), za nímž se táhlo působivé palmové stromořadí. V parku, který byl v roce 1888 vybrán jako vhodné místo ke konání Světové výstavy, najdeme rukopis mnoha secesních umělců, mimo jiné i samotného Gaudího, který se pravděpodobně podílel na stavbě kované brány do parku při vstupu z Avinguda Marqués de l´ Argentera. V rozlehlém parku se nachází okázalá fontána, několik jezírek, skleníky a četné altánky, 2 muzejní budovy (jedna věnovaná zoologii a druhá geologii) a zoologická zahrada. V budově, která je pozůstatkem Bourbonské hvězdicovité citadely (odtud i název komplexu), v centrální části parku se také pravidelně schází katalánský parlament. Nejvíce za pozornost pak zřejmě stojí barokní kašna Cascada, umístěná v severovýchodním rohu, jejíž podoba pochází z pera architekta Josepa Fontserého. V parku se nám také poprvé poštěstilo setkat se s pověstným španělským temperamentem, když jsme měli tu příležitost sledovat taneční klání v jednom z altánků, které místní brali jako součást nedělní siesty. Naší poznávací cestu jsme tedy zakončili právě v tomto pozoruhodném parku a cestou zpět k autobusu jsme si ještě mohli prohlédnout barcelonský přístav.

Den 3. – Oropesa del Mar

Oropesa del Mar

  Do Oropesy del Mar jsme po dlouhé cestě a zastávce v Barceloně dorazili kolem šesté hodiny večer. Náš dvoupatrový penzion Playa Parada se krčil ve stínu patnáctipatrových apartmánů v turistické čtvrti kousek od pláže a hned po ubytování jsme se hnali na večeři do vedlejšího hotelu, kde jsme měli na pět dní objednanou polopenzi. Teplé smažené filé s hranolky bylo příjemnou změnou oproti studeným smaženým řízkům z domova.

Charakteristické apartmány turistické čtvrti. Pláž - Playa de la Concha.

Oropesa del Mar je malé přímořské městečko známé především turistům z Čech a Francie. Téměř jednu polovinu jeho rozlohy tvoří moderní několika patrové penziony a hotely u moře, v době našeho zájezdu zející prázdnotou, a druhou polovinu nízké středomořské domy natěsnané v úzkých uličkách, ve kterých žila většina domorodců.. Prudká výstavba nových budov začala asi před deseti lety a podle častých nápisů Se vende (na prodej) zřejmě skončila s ekonomickou krizí. Jenom obyvatelstvo se z roku 2000 do roku 2008 navýšilo z 3.734 na 11.245.

Mimo turistickou sezónu se po ulicích pohybovalo minimum lidí. Staří důchodci v neformálním obleku, s kloboukem nebo čepicí na hlavě, hůlkou v ruce a pupkem na břiše, občas nějaký Španěl v produktivním věku vracející se ze siesty do práce nebo večer potulující se bandy mladých metrosexuálů. A Španělky? Těch se dalo na ulici potkat jen pár a jen výjimečně, většinou pod 15 a nad 50 let. Ženy v kategorii našeho koukatelného minima kolem 20 let zásadně chodily v mužském doprovodu, a tak Oropesa brzy dostala zaslouženou přezdívku komentující tento stav. Naše skupina na tom byla naštěstí opačně.

Starý Španěl zrovna bez čepice a hůlky*Na ulicích nevídané - aneb mladá Česka*Mladí Španělé ve Valencii

Nevzrušující pohled na obyvatele města ovšem plně nahradila jeho vzrušující historie. Oblast byla obydlena už v době kamenné, ve starověku osídlena Ibery, Římany a Vandaly, kteří udržovali opevnění na malé skále mezi pláží a dnešním sportovním přístavem. Momentálně je na soukromém pozemku s cedulí No se pasa (zákaz vstupu). Toto osídlení bylo opuštěno v 11. století Saracény, kteří vybudovali hrad dále od moře na větší skále. V roce 1090 jim ho dobyl El Cid a o 143 let později král Jaime I. Dnes je ze zbořených hradeb především pěkný výhled na celé město, který je jistě hojně využíván jako prvotřídní černé sedadlo při sledování býčích zápasů. Dále je na pobřeží postavena věž Torre del Rey z 15. století, chránící pobřeží proti pirátům. Krom opevnění zdobí Oropesu stará část města se starými domy v úzkých uličkách a také hodně grafit, které jsou zřejmě po celém Španělsku.

Torre del Rey – Královská věž                                             Býčí aréna - Plaza de torros

Pohled z hradu k moři

Naše výlety po městě byli krom soukromých aktivit také iniciovány plány našich paní  profesorek. Náš průvodce Jaroslav, který měl během zájezdu svátek, si nás vzal po    Oropese na starost pouze jeden den na dopoledne, kdy jsme si prohlédli historickou část města  a na závěr navštívili místní supermarket Conzum, podivujíc se nad některými zvyky, jako třeba  nakupování pitné vody v kanystrech, plný regál visících kýt a absence klasického pečiva.  K dostání byla pouze bageta, bageta, bageta a sladké koláče různých tvarů a chutí.

    V historickém centru jsme navštívili zmíněný  hrad, prošli uličkami a podívali se na malé náměstí. Odpoledne jsme šli do Marina d´Or,  nejmodernější čtvrti Oropesy zbudované pro turisty, po písečné pláži 4km daleko. Ačkoliv prý cílem cesty byl park, mimochodem  velmi pěkný,  největší zábavou byla chůze po prosluněné pláži a čvachtání  ve vodě. Čtvrtý a pátý den zájezdu  jsme se vraceli z výletů až k večeru, ale šestý den byl den volna. Samozřejmě, pouze teoreticky. Prakticky jsme spolu ráno šli na trhy ve městě. Kdo očekával nějakou exotiku (jako já), toho zklamaly. Hadry, brýle, ovoce, zelenina a maso bylo až na výjimky veškeré zboží. Kdo chtěl nakoupit něco na sebe, byl nadšen. Spoustu skvělého, barevného a netradičního oblečení za dobré ceny, velké množství brýlí na výběr, sladké pomeranče a olivy na dvacet různých způsobů.

Trhy

Následovalo volno využité hlavně povalováním se na pláži, koupáním v moři (teplotu neznám, ale déle jak 10 minut ve vodě opravdu nešlo vydržet), hraním fotbalu v písku a specifickým ležením na dekách na břichu, s hlavou v úhlu 90°  vůči tělu tak, aby se dalo dívat na lidi a dala se jejich činnost s hlasitým smíchem, který mi dosud nebyl objasněn, komentovat. Pláž byla první dny po příjezdu liduprázdná, jen my a nějací zoufalci, ale protože v pátek byl svátek, vzali si lidé dovolenou a pláž už byla jen téměř prázdná, nikoliv lidu. A i těch pár lidí nás zase utvrdilo v našem pohledu na Španěly. Pět chlapů hlídalo jednoho malého kluka, ženy doma uklízely a vařily a pracující lidé si dali siestu, aby nám vnesli do našeho hledání otevřených obchodů a restaurací menší zmatek (téměř nikde nebyla napsána otevrací doba). Naše příjemné chvilky byly přerušeny v pět hodin plánem paní profesorky Nešetřilové a Sloupové jít se podívat na přístav, který jsme relativně úspěšně sabotovali rychlou chůzí  (čím dříve tam dojdeme, tím dříve bude volno).

  Před večeří ještě proběhlo závěrečné nakupování. Koupě 5 nebo 10 kg sladkých pomerančů, to je asi 4 kusy na kilo, natrhaných před pár hodinami a chemicky nikdy neošetřovaných. No, snad si dokážete představit, že chutnaly úplně jinak než ty prodávané doma. Vydržely celý další týden a každé kousnutí v Čechách vyvolávalo  čerstvou prosluněnou vzpomínku Španělska. Dalším gurmánským zážitkem dne bylo tradiční valencijské jídlo – paella - z rýže, vepřového masa mořských plodů a tvorů, které nám navařily k poslední večeři na rozloučenou. Chutné.

Pláž ráno před odjezdem                  Uličky starého města

Protože voda z kohoutku je ve Španělsku nechutná,                 Plody moře

kupují se zásoby vody v podobných kanystrech

Stejná nabídka masa byla ve všech obchodech                 České pivo ve španělském obchodě

Určitě by se toho dalo o Oropese napsat víc a zajímavěji, zejména vlastní zážitky, ale to už by bylo povídání na nějakou malou knížečku vyžadující spolupráci se všemi účastníky zájezdu. No, možná někdy jindy.

Naši studenti na balkónech apartmánu (koláž) – pokřikující Španělé nejsou vidět

Den 4. - Benicasim

Benicasim

   Další den jsme se vydali do Benicasimu, což je obec ve Valencii v provincii Castellón. Leží na pobřeží Costa del Azahar. Má něco přes 17 tisíc obyvatel, i když  v letních měsících  dosahuje i počtu 40.000, a proto je jeho hlavním příjmem turistický ruch (na němž je založena celá ekonomika). Sousedí s Oropesou del Mar, Carbanes, Puebla-Tornesa a Castellón de la Plana.

   Na konci 19. století se stal centrem mnoha festivalů a svátků. Například Día de las Paellas de Benicasim je svátek, který každý rok spojí 18 tisíc lidí v historickém centru, kde se připravuje 800 těchto pokrmů.

Viděli jsme také Desierto de las Palmas (Poušť palem). Leží jen 7 km od Benicasimu a s pouští nemá vůbec nic společného. Poušť totiž v řeči karmelitánů znamená odlehlé místo vhodné k meditacím, a právě takové objevili v horách nad Benicàssimem, mezi kopci Bartolo, Montornés a las Agulles de Santa Agueda. Řád bosých karmelitánů vznikl reformou původního karmelitánského řádu ve 2. pol. 16. st. ve Španělsku. Původně se lišili od „obutých“ zachováním původní řehole, podle níž nenosili obuv.

Zde na svazích porostlých trpasličími palmami a provoněných nejrůznějšími aromatickými bylinami byl v roce 1697 založen klášter, z něhož však po silném zemětřesení zbyly jen ruiny. V roce 1788 se přestěhovali do nového kláštera, v jehož okolí si zároveň postavili i několik pousteven.  My jsme navštívili Monasterio de los Carmelitas Descalzados (Klášter Bosých Karmelitánů).

.

Paella

Desert de les Palmes je zóna v pohoří Benicasim, kterou si vybrali Bosí Karmelitáni jako místo svého duševního odpočinku.

Uvnitř kláštera

Hrobka Karmelitánů

Castelló de la Plana

   Další naší zastávkou bylo hlavní město jedné z nejhornatějších provincií (Castellónu) a zároveň přístav na pobřeží Středozemního moře, kde se nachází i spousta kvalitních pláží. Toto kulturní a moderní město má zhruba 178 tisíc obyvatel. Původně bylo založeno výše ve vnitrozemí, ale ve 13. stol. bylo vybudováno blíže k pobřeží.

Na la plaza Mayor jsme viděli El Fadrní - osmibokou zvonici, 58 m vysokou, která byla postavena v 16. století.  Je zde i velký rybí trh, který jsme k nevelké radosti všech navštívili. Přestože jsme moc ryb neviděli, byl cítit všudepřítomný rybí zápach. Po cestě jsme potkali spoustu rybářů, kteří spravovali své sítě.

Poté jsme se vydali za vidinou výhodných nákupů do obchodního domu Carrefour. Každý si nakoupil co potřeboval (jídlo, pití, španělské noviny či časopisy atd.) a co si chtěl popřípadě dovézt zpátky do České republiky ( např. olivový olej, který byl právě v akci a další potraviny typické pro Španělsko)

Rybářská loď

El Fadrí

Den 5. – Valencie

Valencie

   Valencie leží na východním pobřeží Španělska (na Costa del Azahar – pobřeží pomerančového květu), u Středozemního moře. Nachází se zhruba 4 hodiny jižně od Barcelony a 3 hodiny východně od Madridu. Je správním centrem stejnojmenného autonomního regionu a se svými 810 064 obyvateli je třetím největším městem Španělska. Valencie má příjemné středomořské klima, což znamená mírné zimy a suchá léta. Snoubí se zde umění středověku s moderní architekturou. Navštívit můžeme nespočetné množství památek, ve vnitrozemí hory a na jihu pláže jako je např. Costa Blanca.

Město Valencie bylo založeno roku 138 před naším letopočtem Římany. Později Valencii ukořistili Mauři. V roce 1096 Valencii obsadil Cid, poté si ji znovu podmanili Mauři a nakonec ji roku 1238 získal Jamie I. Dobyvatel a začlenil ji do Království aragonského.  Valencie byla kdysi celá obehnána hradbami, jejich pozůstatkem je dnes brána "Torres de Serranos" ze 14. století:

Valencijská katedrála je symbolem celého města. Leží uprostřed malé dobře upravené zahrady na Plaza de la Reina. Není vystavěna v jednom stylu, ale naopak nám demonstruje, jakým architektonickým vývojem město prošlo. Některé části jsou románské, jiné gotické a renesanční, nechybí ani barokní vchod. Opravdovou raritou, kterou nabízí katedrála je tzv. Svatý Grál – pohár, ze kterého se napájel Ježíš Kristus v průběhu Poslední večeře. Spolu s ním se v katedrálním muzeu nachází i některá díla Francisca Goyi.

Před katedrálou se nachází fontána s postavou muže symbolizujícího řeku Turia a sedmi dívkami představujícími sedm závlahových kanálů, které dávají této oblasti život, toto náměstí dotvářejí. Každý čtvrtek se tu koná tzv. vodní soud, který s těmito kanály souvisí. Před gotický portál usedá sedm správců volených na dva roky, aby vynesli rozsudky nad těmi, kdo byli obviněni z plýtvání vodou či jiného porušení pravidel, jimiž se závlahový systém řídí už od dob Arabů, kteří jej vytvořili. Jednání a vynesení rozsudku trvá jen pár minut. Vše se říká pěkně nahlas, nic se nezapisuje, jen rozsudek je později vydán písemně. Existenci tohoto soudu, který je nezávislý na Ministerstvu spravedlnosti, stvrdil svým podpisem i současný španělský král Juan Carlos I.

   K valencijské katedrále je připojena osmiboká 51m vysoká gotická věž.. Svůj název Miguelete (Michálek) získala podle největšího z dvanácti  zvonů, který byl vysvěcen v roce 1418 právě v den archanděla Michaela. Po zdolání 207 schodů se nám naskytne krásný výhled na celé město.

Hned vedle katedrály stojí klasicistní bazilika zasvěcená patronce města - Panně Marii Opuštěných.

Imagen de la Virgen de los Desamparados en la ofrenda de flores de Valencia.

Panna Marie Opuštěná

sestavená z květin kvůli oslavě svátku Las Fallas. Při této slavnosti, jež připadá na svátek Josefa (patrona truhlářů), se pálí satirické sochy vytvořené ze dřeva a papíru.

Za návštěvu rozhodně stojí známá Valencijská tržnice - secesní budova postavená ze skla, železa, betonu, cihel a keramiky. V ní je na ploše 8 000 m2 rozmístěno 1200 stánků, kde kolem 1500 trhovců nabízí pěkně nahlas nejen to, co zdejší kraj urodí a dá zdejší moře, ale i nejrůznější kuchyňské náčiní, bez něhož se valencijské hospodyně neobejdou.

Naproti tržnici stojí někdejší burza hedvábí Lonja de la Seda, která je krásným příkladem gotické architektury. V jejím nádherném sloupovém sále, v němž se odehrávaly obchodní transakce, jsou ještě původní stoly a taburety se jmény jejich dávných majitelů. Konaly se zde významné události, jako např. dvorské slavnosti Filipa II. či dokonce svatba Filipa III. Prosklené dveře ze sálu vedou do zahrady s malou fontánou a odtud pak vede schodiště do renesančního traktu, kde dříve zasedala komise pro námořní dopravu (Consulat del Mar).

Na tržním náměstí stojí za pozornost kostel sv. Jana (13. století), nejstarší, který se ve Valencii zachoval.

Centrem města je "Plaza del Ayuntamiento", radniční náměstí. Místní jej také přezdívají „drbárna“. Náměstí je snadno dostupné ze všech částí města, protože tu má svou konečnou celá řada městských autobusů. Na spodním obrázku vidíme radnici.

Nedaleko je i secesní budova Severního nádraží, které paradoxně leží na jihu. Tato budova (1909 - 1917) s charakteristickou mozaikovou výzdobou nádražní haly a květinovými motivy na sloupech, které ji podpírají, je jedním z nejkrásnějších příkladů valencijské secese.

Býčí aréna v bezprostřední blízkosti nádraží vzbuzuje zvědavost. Sezóna tu začíná v březnu a končí v říjnu, býčí zápasy se konají v neděli v podvečer (ovšem ne každý týden) a u příležitosti různých slavností. Nalezneme zde i muzeum.

Město umění a věd

(Ciutat de les Arts i les Ciències) je největší kulturní, výchovný a zábavný městský komplex v Evropě, jehož autory jsou architekti Santiago Calatrava a Félix Candel. Tento komplex je umístěn v bývalém řečišti řeky Turia, asi 800 metrů od pobřeží Středozemního moře. Jeho čtyři části, rozkládající se na ploše 350 000 m², tvoří unikátní architektonický komplex, jehož hlavními prvky jsou kov, sklo a voda. Po dopolední prohlídce historické části Valencie jsme se přepravili do této moderní oblasti, prohlédli si její  budovy, ale hlavně jsme navštívili Oceánografické muzeum.

Dominantní inspirací projektu je příroda jako matka a učitelka: čtveřice budov tohoto městečka, rozložené podél osy východ-západ, je založená na biologických tvarech, od kostry obrovského dinosaura, která tvoří budovu Vědeckého muzea, přes oko planetária, určené k pozorování oblohy, k lesu zkamenělých stromů. Tyto zoomorfní konstrukce se odrážejí ve vodních plochách, které je jako symboly moře obklopují a zdvojnásobují jejich už i tak monumentální rozměry, podobně jako je to u indického Tádž Mahalu. Vytvořením konstrukcí výhradně z bílého betonu se popřela materiálová různorodost a podtrhla se abstraktní a symbolická jednota budov.

http://www.youtube.com/watch?v=gJmtT-eTS0U&eurl=http%3A%2F%2Fmural.uv.es%2Fromoser%2F&feature=player_embedded

Planetárium  (L’Hemisferic)

Dokončené bylo v roce 1998. Tvarem připomíná obrovskou lasturu vystupující z vodní plochy o rozměrech 1300 x 200 m. Odrazem ve vodě a znásobenou velikostí se mění na lidské oko, uvnitř kterého kopule kina IMAX představuje zorničku chráněnou monumentálním „víčkem“ z ocele a skla o průměru 32 m, které se podle potřeby otvírá a zavírá. Tím reguluje proudy návštěvníků směřujících dovnitř. Na jediném konkávním plátně o rozloze 900 m² a průměru 24 m je možné shlédnout tři druhy audiovizuálních představení: projekce astronomických jevů (Planetárium), projekce velkoformátových filmů (IMAX) a laserová představení (laser Omniscan poslední generace). Nespočetné možnosti osvětlení, barev a pohybů umožňuje vytvořit zcela výjimečné představení s využitím nekonečného množství speciálních efektů na dokreslení astronomických jevů. K tomu slouží navíc 48 diaprojektorů , čtyři videoprojektory a nejnovější akustický systém. Sál má kapacitu 302 sedadel, je vybaven nejmodernější technologií s možností vybrat si poslech ve valencijštině, španělštině, angličtině nebo francouzštině. Do chodby ve spodním podlaží lemovaném arkádou s betonovými oblouky, která podepírá střechu, byly umístěny prodejny, restaurace a další služby.

Vědecké muzeum prince Filipa (El Museu de les Ciències Príncipe Felipe)

V roce 2000 ukončila linii směřující od východu k západu budova Vědeckého muzea prince Filipa. Tato 214 m dlouhá obdélníková stavba připomínající kostru dinosaura je utvářená modulovým opakováním příčného řezu. Na jih se obrací plastickou konstrukcí z bílého betonu, zatím co prosklená severní fasáda, připomínající zmrzlý vodopád, vytvořený ze 4000 skleněných tabulí, odhaluje pět obrovských betónových sloupů uvnitř, které jako stromy podepírají schodiště a výtahy do vyšších podlaží. Uvnitř se nachází dlouhý výstavní sál věnovaný vývoji života a posledním poznatkům na poli vědy a techniky, přičemž expozice je založená na interaktivním pojetí. Převrací tím tradiční didaktické pojetí výstavy, spojuje vzdělání se zábavou. Krédo jeho ředitele Manuela Toharia zní: „Je přísně zakázané nedotýkat se vystavených exponátů“. Tři podlaží představují tři velká témata, kterých se divák zúčastní podle doporučených tras. Expozice, která se rozprostírá na více než 42 000 m², zahrnuje taktéž sbírky, které muzeu přenechal Severo Ochoa, nositel Nobelovy ceny za medicínu.

Jde o interaktivní muzeum, které seznamuje s vývojem na zemi a zprostředkovává nejnovější poznatky vědy a techniky. V přízemí se pod názvem Tecnópolis skrývá hned několik výstav. Tecno-Telecomunicación je věnována telekomunikacím, včetně nejrůznějších přístrojů, které umožňují, aby si návštěvníci sami vyzkoušeli, jak tato technika funguje; Tecno-Laser vysvětluje princip laserového paprsku a jeho využití při tvorbě hologramů; Tecno-Virtual seznamuje s aplikací nejnovější technologie pro simulaci sportů, která je určena profesionálům a kterou je možné využít i k zábavě; Tecno-Comunidad Valenciana představuje Valencijský region prostřednictvím maket a fotografií ze satelitu; Tecno-Bio je o genetice aplikované na potraviny. Její součásti je i biovirtuální simulátor, jehož prostřednictvím je možné vyzkoušet si nejrůznější kombinace a podívat se, jak to všechno dopadne.

Výkladní skříň vědy je název výstav v prvním patře, kde je možné si např. na vlastní kůži vyzkoušet "co je za zásuvkou" a pochopit základní principy elektřiny a její aplikace, prostřednictvím 34 interaktivních modulů se seznámit se základy optiky, elektromagnetismu, fyziky, atd. Meteorologické satelity vám zase na třech velkých obrazovkách přiblíží v reálném čase fotografie z Meteosatu. Jednou z novinek roku 2002 je výstava nazvaná "Do vesmíru", která byla připravena ve spolupráci s Muzeem kosmonautiky v Moskvě, s NASA, ESA a Univerzitou ve Valencii a patří k nejvýznamnějším výstavám o vesmíru na světě. Na 4000 m² seznamuje prostřednictvím 500 nejrůznějších objektů, maket, fotografií, interaktivních modulů i audiovizuálních prostředků s historií a současností výzkumu vesmíru. Je mezi nimi např. replika první umělé družice Sputnik, měsíčního modulu Eagle, s nímž Armstrong a Aldrin přistáli na Měsíci, maketa mezinárodní orbitální stanice (ISS) a Hubbleova kosmického teleskopu.

Umbraculo (L ´Umbracle)

Vzniklo rok po dokončení Vědeckého muzea prince Filipa, v roce 2001. Je situované rovnoběžně s muzeem, ale o něco výš. To návštěvníkům umožňuje výhled na celý komplex. Konstrukce vytvořená opakováním 55 bílých kovových oblouků, vysokých 18 m, o celkové délce 320 m je moderní interpretací zimní zahrady, která uvnitř ukrývá na 50 rozličných druhů květin typických pro okolí Valencie a taktéž několik stromů. Oblíbené jsou mezi návštěvníky kaleidoskopické efekty této stavby, stejně tak galerie pod širým nebem představující sochy současných umělců. V podzemním podlaží se nachází kryté parkoviště pro auta a autobusy.

Palác umění (Palau de les Arts)

Palác umění je posledním dílem uzavírajícím komplex. Slavnostně ho otevřeli 13. července 2005. Stavba s unikátní konstrukcí svého druhu a s vybavením, které jí umožňuje uvést jakékoliv dílo z oblasti opery a velkých hudebních představení, výrazně přispívá k posílení kulturního významu Valencie. Honosná střešní konstrukce dlouhá 230 m a vysoká 70 m ukrývá dvě symetrické betonové skořepiny s auditóriem pro 1300 lidí. Sezení je možné libovolně upravit pro uspořádání opery, koncertů či baletu. Dále je tu sál se 400 místy pro komorní hudbu, divadlo a další představení a nakonec ještě krytý sál pod širým nebem s kapacitou 2000 míst, který nabízí úchvatný pohled na celý komplex.

Oceánografické muzeum  (L’Oceanogràfic)

je vědecké, vzdělávací a zábavné centrum a svou rozlohou 80.000 m² patří k největším oceanografickým parkům v Evropě. Je zde zastoupen mj. Karibik, Tichý oceán, Antarktida a Středozemní moře. V největším evropském delfináriu můžeme shlédnout představení delfínů, najíst se v podmořské plovoucí restauraci  či si prohlédnout kybernetickou fontánu.

01 Entrada Principal  - hlavní vchod 02 Mediterráneo  - středozemí 03 Zonas Húmedas - mokřady 04 Templado y Tropical  - mírný a tropický pás 05 Oceanos – oceány, expozice s velkými rybami a žraloky 06 Artico – Arktida 07 Antártico – Antarktida

08 Delfinario – delfinárium 09 Mar Rojo, Auditorium – Rudé moře, hlediště 10 Islas – ostrovy s lachtany 11-16 restaurantes – restaurace aj. občerstvení 17 Oficinas - kanceláře 18 Edificio de Investigación y Educación – budova výzkumu a vzdělání

Delfinárium 

Obsahuje 23 milionů litrů vody a na tribuny se vejde 2210 lidí. Představení trvá přibližně 20 minut.

http://www.youtube.com/watch?v=YrLVkjibi7g&feature=related

• Arktida + Antarktida

Ve stavbě připomínající iglú můžeme pozorovat běluhy a mrože. Ze  zástupců Antarktidy zde nechybí tučňáci.

Běluha severní - ozubený kytovec z čeledi narvalovitých typický svou bílou barvou.

• Mokřady

Venkovní expozice s vodními rostlinami a živočichy, jež složí jako voliéra  pro ptáky 26 metrů vysoká.

• Moře mírného a tropického pásu

 Zde se nachází nejdelší (70 metrů měřící) podmořský tunel v Evropě. Mj. zde nalezneme různé želvy, hvězdice, měsíčníka a japonského kraba, který v dospělosti dorůstá až do 4 m a váží 16 kg.

Měsíčník svítivý – zvláštní živočich, který žije ve všech mořích světa v tropickém a mírném podnebném pásu. V létě se občas objevuje na sever až po Severní moře a Skagerrak.

Den 6 – opět Oropesa del Mar

Den 7. – Peňíscola, Figueres

Peňíscola

Sedmý den naše skupina navštívila Peňíscolu, což je město v autonomní oblasti Valencie, četně navštěvovaná turisty. Nachází se na severním pobřeží v provincii Castellón. Místních obyvatel je přibližně 7500, ale díky naší návštěvě v dopoledních hodinách jsme potkali pouze pár prodejců v obchodech.

Město leží na skalnatém poloostrově, který je s pevninou spojen písčitou úžinou, která se dala v dávných dobách snadno bránit před útokem. Kuriozitou je i to, že v minulosti byla úžina na jeden týden v roce zatopena a pohřbena pod mořem. Nyní už zatopení spatřit nemůžeme, protože kvůli výstavě přístavu a jiných stavbách se úžina zaplavit nedá.

Na skále leží Staré město, které Peňíscolu dělí do dvou zcela odlišných částí. Na jihu můžeme najít kromě pláže i Torre Badum, místo, kde z mořského dna proudí sladkovodní prameny.

Hlavní turistická atrakce je ale Templářský hrad.

Peňíscola je rodištěm několika slavných lidí, jako je Král Lobo 'Mohamed ben San Aben Mardanis', který bránil jihovýchodní španělsko před africkými útočníky; nebo spisovatel Ali Albatá, který zasahoval do jednání s králem Jakubem I.

Peňíscolu proslavily dva filmy, Calabuch (1956, Luis Garcia Berlanga) a El Cid (1962, Anthony Mann).

Typické uličky v Peňíscole

Náměstíčko před hradem

HISTORIE :

Peňíscola bývala kolonie řecká a římská, měla důležitý přístav kvůli výrobkům zde vyráběným (jako například keramika, textil nebo zbraně). Kolonizátoři si také oblíbili víno od Iberijců, žijících v horách.

Jméno této oblasti vzniklo slovy Římanů, kteří spojili řečtinu a latinštinu : paene + insula (téměř + ostrov), což zkomolením dalo slovo Peňíscola.

Od osmého do třináctého století žilo město Peňíscola pod muslimskou nadvládou.

V polovině třináctého století povolil Don Jaime I. z Aragonu obchodní styky se zeměmi křesťanského náboženství, což byl začátek období prosperity. O pár let později byl vystavěn Templářský hrad.

Ve čtrnáctém a patnáctém století papež Pedro Martínez de Luna, známý jako Papa Luna, proměnil hrad v papežský palác - pro sebe a své nástupce.

V šestnáctém století vojenský architekt Giovanni Battista Antonelli vylepšil hrad renesančními hradbami - v této době musel hrad čelit tlaku Turků a pirátů.

Na konci sedmnáctého století proběhla bitva o kandidáta na trůn, proto byla Peňíscola dva roky obležena brity a nizozemci. Konečně boj vyhrál Filip z Anjou a město bylo prohlášeno za "Velmi vznešené, oddané a naprosto věrné".

Po Napoleonských válkách se Peňíscola stala místem mnoha vojenských operací.

Rybolov se později stal hlavním tahem hospodářství, obzvláště když se vystavila rybářská přístavní infrastruktura.V současné době je cestovní ruch motorem města, přináší do města turisty i peníze.

Templářský hrad

Část přístavu

MĚSTO

Kromě Templářského hradu nechal Felipe II vystavět kolem města hradby. Portal Fosc je jedním ze tří vchodů, kterými se dá přes hradby vejít do Peňíscoly. Druhým vchodem je Portal de San Pedro, který je přístupný od moře. Třetí vchod, "Brána Svaté Marie" byl vystavěn v roce 1754 Ferdinandem VI. Tímto vchodem se dostaneme přímo na náměstí "Les Escaseres".

Mezi další památky můžeme zařadit :

• Farní kostel Santa Maria de Peňíscola (dříve La Virgen del Socorro) je tradiční stavba s gotickými kružbami a sochami z patnáctého století.
• Dělostřelecký park, prostor pro skladování zásobníků a střelného prachu, obklopený zahradami.
• Muzeum Moře, kde můžeme najít exponáty o rybaření a mořeplavbě.
• El Bufador, což je velký průlom mezi skalami, v nichž moře "dýchá", pokud je zrovna bouře.
• Přírodní Park Serra d'Irta, rezervace flóry a fauny.

Skály v El Bufador

Dělostřelecký park

Peňíscola v podvečer

Muzeum Salvadora Dalího

Muzeum Salvadora Dalího/El Museo de Salvador Dalí

Když jsme se vraceli ze Španělska zpátky do Čech, nezapomněli jsme ani na muzeum Salvadora Dalího ve Figueres. Muzeum Salvadora Dalího je největší surrealistický objekt na světě. V roce 1974 bylo postaveno na troskách antického divadla, které bylo zničeno na konci španělské občanské války. Toto muzeum vytvořil sám Dálí. Pro toto místo se rozhodl ze tří důvodů: zaprvé proto. že je to divadelní malíř, zadruhé proto, že toto muzeum leží před kostelem (Iglesia de Sant Pere), kde byl pokřtěň a zatřetí proto, že zde měl svou první výstavu. Muzeum Salvadora Dalího obsahuje široké spektrum prací, které ukazují Dalího uměleckou kariéru od jeho prvních prací a surrealistických děl po obrazy z konce jeho života. Také je zde umíštěna jeho sbírka obrazů od autorů jako je El greco, Ernest Meissonier, Marcel Duchamp a další. Na muzeum Salvadora Dalího se musítě dívat jako na celek, jako na jeho dílo, protože vše v něm je vytvořeno podle umělce, který návštěvníkům nabízí jedinečnou zkušenost a náhled do svého jedinečného a úchvatného světa.

Před „ukázkou“ muzea ještě ztratíme pár slov Dalím. Salvador Dalí, vlastním jménem Salvador Domingo Felipe Jacinto Dalí y Domènech, je jedním z nejznámějších španělských malířů. Ale nebyl to jen malíř, ale i fotograf a sochář. Narodil se 11. května 1904 ve Figueres. Jeho otec byl notářem a matka služkou, která zemřela, když mu bylo 16 let. O malování se zajímal už od dětství. Ve 14 letech měl svoji první výstavu v městském divadle ve Figueres. V roce 1922 odešel do Madridu, kde studoval na Škole umění San Fernando. Školu, ale nikdy nedokončil kvůli tomu, že prohlásil, že žádný z profesorů není dostatečně kompetentní, aby ho zkoušel. V roce 1926 odjel do Paříže, kde poznal Pabla Picassa, který na nějakou dobu ovlivnil jeho tvorbu, než si našel svůj vlastní styl. Dalí také natočil dva filmy: jeden v roce 1929 s Luisem Buňuelem – Andaluský pes, a druhý v roce 1931 – Zlatý věk. V roce 1929 potkal svou celoživotní lásku – Galu (vlastním jménem Helena Dimitrijevna Deluvina Diakonovova), se kterou se v roce 1934 oženil. Dalího pojetí surrealismu spočívalo v tvarové přeměně reálných předmětů a diskreditaci skutečnosti ve fantastických kompozicích se silným erotickým nábojem. Obhajoval ideu absurdity a roli podvědomí v atmosféře obohacené hyperrealitou. Ve své tvorbě používal spoustu symbolů – například roztékající se hodinky, které představovaly Eisteinovu teorii relativity.  V roce 1960 začal pracovat na svém muzeu ve Figueres, které dokončil v roce 1974. Kromě obrazů vytvářel i sochy, udělal svou vlastní kolekci šperků, navrhl několik lahviček na parfémy (dokonce má i svůj vlastní parfém), spolupracoval s Diorem nebo módním návrhářkou Elsou Schiaparelli a zabýval se i matematikou a optickými iluzemi. V roce 1982 byl španělským králem Juanem Carlosem jmenován na markýze z Púbolu. V tomto roce i zemřela jeho žena Gala. To Dalího velmi poznamenalo, dokonce se pokusil i o sebevraždu. Salvador Dálí zemřel 23. ledna 1989 ve věku 84 let na selhání srdce.

Salvador Dalí

Když jsme vstoupili do muzea, první místo, kam jsme přišli, bylo nádvoří, na kterém je jeho slavná socha – auto, na kterém stojí žena a za ním sloup, na kterém je loď. Tuto sochu Dalí nazval El carro- naval (auto-loď).

Také zde můžeme vidět pozlacené sochy, které jsou ve výklencích ve zdi. Kolem nádvoří vede koridor (chodba), kde jsou vystavené Dalího obrazy a sochy. Tímto koridorem jsme se dostali až k místnosti se šperky, které nás naprosto uchvátily. V jedné místnosti se šperky je i Dalího krypta.

Dálího krypta - Cripta de Dalí

Zlatý klíč - El Llave de Oro

Přes další koridor jsme se dostali na jeviště, kde je k vidění skleněná kopule s podobnými sochami na okraji jako na nádvoří.

Kopule – pohled z venku - Cúpola – vista desde fuera

Také zde bylo několik Dalího obrazů, například nahá Gala, která se promění v portrét Abrahama Lincolna (když odstoupíte 20 metrů od obrazu), Zdobené bludiště (Decorado para „Laberinto“).

Portrét Abrahama Lincolna s nahou Galou - El retrato de Abraham Lincoln con Gala desnuda

Zdobený Labyrint - Decorada para „Laberinto“

Dále jsme pokračovali do Sala Mae West (Síň Mae Westové), kde je pokoj udělaný jako obličej. A Síň Mae Westové proto, že pohovka je vytvořená podle jejích rtů.

Obličej Mae Westové - La Cara de Mae West

Dále jsme pokračovali do vyšších pater, kde jsem procházeli dalšími koridory k jednotlivým místnostem s Dalího výtvory (a nejen jeho). Spoustu svých děl zasvětil své ženě Gale. Používal i hodně symboliky – mravenec jako symbol smrti, rozteklé hodiny jako Einsteinova teorie relativity a další.

Něco z jeho optických klamů:

Atény hoří! Škola v Aténách a požár Borga/;Atenas arde! – La Escuela de Atenas y el incendio del Borgo

Dalího portréty a autoportréty:

Portrét Pabla Picassa-  El retrato de Pablo Picasso

Mizející obraz - La imagen desaperece

Autoportrét Dalího jako smažená šunka -Autorretrato blando con bacón frito

Galarina

A něco navíc:

Tristan a Isolda/Tristan e Isolda

Den 8. – Monako

Monako

  Poslední zastávkou našeho putování byl 2. nejmenší stát na světě -  Monako a jeho 8 hodinová prohlídka. Viděli jsme slavné Casino Monte Carlo, palác knížecí rodiny Geraldiů, výměnu stráží, katedrálu a také tribuny a zátarasy přichystané na závody formule 1, které zde měly proběhnout 21. - 24. 5. 2009. Prohlédli jsme si řadu krásných parků a také Japonskou zahradu.

Casino                                                                                                   Knížecí palác

Japonská zahrada

Chcete-li se dozvědět více o našem výletu, přečtěte si článek Míši Zoulové v Neratovických listech  (http://www.neratovice.cz/soubory/10356/listy%20m%ECsta%20neratovice%202009-07-08.pdf) a prohlédněte si fotografie na školním webu ( http://foto.gfp.cz/thumbnails.php?album=221).