V pátek dne 4. 9. 2015 jsme se se skupinou asi třinácti lidí a s dvěma profesorkami vydali na výlet do vzdálené Prahy. Skrz městskou hromadnou dopravu jsme propluli až za hranice onoho velikého města. Zprvu dlouhé čekání na vstřícné přijetí do Paláce proměnilo na věčnost, ve které se ztrácely naše myšlenky i svačina. Konečně je otevřeno! Po bezpočtu malých schodů jsme se vyškrábali a dostali až tam, kam jsme potřebovali. Skleněný rám dveří nás uvítal v jiném světě, ve světě surrealismu.

Čas uvnitř paláce letěl tak, že hodina se změnila v minuty a minuta v několik málo sekund. Ponořili jsme se se zkušenými průvodkyněmi do hlubin Dalího snu, do snů Štýrského, a dokonce i do svých vlastních snů. Tento přenos do jiného světa vyvolal v nás surrealistické myšlení, a proto „Kdyby neexistovaly sny, halucinace by byla realita.“…  Takovéto myšlenky se jen hrnuly, když se jeden papírek rázem změnil ve dva a protočil se kruhem lidí.  Tou dobou jsme byli kreativní již všichni, a proto, když se rozdaly papíry s indiciemi k obrazům, ihned jsme si jeden našli. Potenciál obrazu a myšlenky v něm nám ukázaly jak scénu z masového vraždění nelétavých ptáků v bažině, tak i zakázané ovoce za vysokou hradbou, která skrývá potrestání, a také nakonec nás i anděl v jednom pařížském odpoledni přenesl rámem obrazu z jiného světa na jinou planetu.

Jelikož jsme již byli v jiném světě a vstoupili jsme do dalšího světa, tzv. Snu ve snu, dostali jsme se zpět do Veletržního paláce, jehož poloprázdné chodby přednaznačovaly konec naší exkurze. Prošli jsme si patro paláce, které nás právě hostilo, a přes půlkruhy na obraze, skleněno-železnou sochu a frontu na maso jsme spatřili schody vedoucí hluboko dolů do přízemí. Seběhli jsme po nich dolů a rázem jsme se dostali zpět na zem. Vyšli jsme z Paláce a přivítala nás opět známá Praha na zpáteční cestu.

M. Malý, septima B

Fotografie

Zpět