Krakatit se vymyká tradiční tvorbě Karla Čapka; nenajdeme v něm jeho obvyklou umírněnost, systematičnost a pragmatismus – lze bez nadsázky říci, že se vymkl svému autorovi z kontroly. Není divu. Proslulý román píše Čapek v období svých Kristových let, kdy si nabírá stále více a více práce, kdy bojuje již pár let s bolestmi způsobenými Bechtěrevovou chorobou a především se ocitá mezi dvěma ženami – Olgou Scheinpflugovou a Věrou Hrůzovou. Na jaře 1923 u něho vrcholí duševní krize. I proto v románu ustupuje ratio do pozadí a na povrch vypluje mnohé z potlačovaného, hlubinného a živelného, ba bytostného. Krakatit bývá právem označován za nejvíce autobiografický román Karla Čapka.

Horečka a exploze. Dva ústřední motivy, které Krakatitem prostupují v různých rovinách i významech. Prudkost a náhlá zastavení. Vášeň po poznání i vášeň erotická; tříštění poklidu a řádu, překračování hranic až k sebedestrukci. Okamžik postavený proti věčnosti. Poryvy přecitlivělosti i zarputilé a bezohledné vydání se za čímsi. Bolestivé sebepoznání a v jeho důsledku neodvratitelná odpovědnost za své činy.

Čapek vytvořil svět na hraně snu a reality, snad na hraně života a smrti, vědomí a nevědomí. Proto je zde možné vše – až příliš smířlivě plynoucí řád v Týnici, kafkovská absurdita vojenské monarchie, oživlé stíny totální anarchie a předzvěst chaosu, stejně jako rozhovory s Ďáblem či Bohem mimo čas a prostor.